Libůstka pro poutníky. Cestovatelský cyklus Václava Žmolíka. Co o něm ještě nevíte?

5.11.2018
Renáta Šťastná
Další fotky

„Podtitul jsem nezvolil náhodou,“ začíná Václav vyprávění. „Příběhy vypovídají nejen o krásných místech, ale i o lidech, kteří jsou s nimi spjati. Ať už o těch, které jsem sám potkal, tak o jiných, kteří už tu s námi nejsou, ale zanechali po sobě nesmazatelné stopy.“ Podívá se skoro všude a bonusem k práci, která ho baví, je skutečnost, že se tu a tam zatoulá i do zákoutí, kam se lidé vůbec nedostanou, a ta potom může ukázat.

Představujeme vám 5 nejlepších filmů sedmdesátých let. Souhlasíte?

„Sám jsem si šéfem,“ směje se. „Takže si sám rozhodnu, kam se podíváme. Na některá místa jezdím i opakovaně.“ Na otázku, zda existuje lokalita, která ho vyloženě neoslovila, odpovídá, že víceméně ne, i když vídá ošklivá zákoutí. „Podepisujeme se na vzhledu krajiny čím dál víc. Všechno asfaltujeme a betonujeme a zastavujeme nesmyslnými sklady. I taková místa samozřejmě vidím, ale snažím se upozorňovat na to hezké a přimět lidi, aby se snažili to změnit, protože to jde. A navíc: kam se dostaneme, když spadneme jen do věčného nadávání?“

FOTO: Václav Žmolík o cestování a vínu

Václav Žmolík o cestování a vínu - 3.Václav Žmolík o cestování a vínu - 1Václav Žmolík o cestování a vínu - 2Václav Žmolík o cestování a vínu - 4.Václav Žmolík o cestování a vínu - 5.
Další fotky
Václav Žmolík o cestování a vínu - 6.Václav Žmolík o cestování a vínu - 7.

Vybírá si hlavně památky a objekty, které mají historii a duši. „Především ale jezdím za lidmi. Bez nich by hezká místa totiž nebyla. Hodně mě zajímají. Je to zvláštní sorta lidí, kterých si moc vážím, protože dělají něco víc než ostatní.“

„Když jsem začínal s televizními pozvánkami Po Česku, byl jsem v televizi i rozhlase málem jediný, kdo pořad tohoto druhu přinášel. Dneska je informovanost mnohem větší a já mám velkou radost, že se mise vlastně zdařila a přinesla to, co bylo jejím záměrem – zájem o cestování.“ Vzpomíná třeba na kastelánku státního zámku Lednice, Ivanu Holáskovou, která udělala obrovský kus práce. Ze zámeckých komnat zmizely zemědělské stroje, jsou otevřené nové prohlídkové okruhy a stále pracují na tom, aby návštěvníkům přinášeli nové zážitky. Krásných lokalit je mnoho a já ukazuji i ty, které nejsou notoricky známé, nebo jsou dokonce neznámé.“

Zuzana Stirská díky zpívání procestovala svět, teď už jezdí jen do Davle. Proč?

Osmnáct let krát padesát zastávek – to je Václavova statistika, která ukazuje, že je stále na co se dívat. „Někam jezdím i opakovaně, protože mě zajímá, co se změnilo a co mají nového.“ Kromě hradů a zámků poukazuje na možnost návštěv zpřístupněných vil, kterých u nás také není málo. „Je mnoho míst, o kterých lidé netuší, a já věřím, že to ocení nejen skalní turisté.“

Jedním z oblíbených Václavových míst je například jičínský Libosad s lodžií, který dal vystavět Albrecht z Valdštejna, avšak o vzniku a výstavbě se mnoho informací nedochovalo. „Opravy tady probíhají postupně,“ popisuje milovník Českého ráje. „Přestože lodžie není ještě kompletně opravená, pořádají se tady různé akce. Jezdí sem hlavně mladé rodiny s dětmi a opravdu to tady žije. Myslím, že to je dobře a je to krásná ukázka nadšení lidí, kteří chtějí ostatním otevřít nové obzory.“

Cestovatel Miroslav Zikmund: Legenda se vrací na televizní obrazovky

Václav je kromě cestovatele také milovníkem vína. „V České televizi Brno natáčím jako průvodce a scenárista cyklus o víně. Byl to nápad kamaráda Petra Psotky, ředitele Vinařského institutu, který pořádá someliérské kurzy. Jeho napadlo udělat televizní pořad o víně, ve kterém bychom představovali jednotlivé odrůdy.“ Vinařská gramotnost se prý stále zvyšuje. A tak vinaři (a nejen oni) jistě uvítají, že je Václav zavede do vinařských oblastí, kterých u nás není málo.

A kde jinde udělat první vinařskou zastávku než v Mikulově? Historie pěstování révy je tu prastará a traduje se, že ji tu vysazovali už staří Římané. Václav pátral, jak to s nimi bylo, a zjistil mnohem víc, než jen první zmínky o vinařství v této oblasti.

Aby vás nepotrkala hroznová koza! Prastará vinařská magie ožívá

Není to ale povídání jen o víně jako moku, přináší i zajímavosti o sklepech a samotných vinařích. „Třeba jsem se dozvěděl, že plže jsou sklepy samostatně hloubené ve svahu nebo že součástí zámecké expozice je obří sud pocházející z roku 1643, který pojme sto jeden tisíc a čtyři sta litrů vína, což jej řadí mezi největší v Evropě.“

Jak se dá všechno zvládnout, když člověk dělá, co ho těší, a k tomu s láskou, by mohl vyprávět hodiny. „Když děláte práci, která vás baví, nekoukáte na pracovní dobu. K tomu ale potřebujete zázemí. Mně ho vytvořila moje žena. Úžasně mi pomáhá a bylo to tak vždycky. Zůstala doma s dětmi a držela rodinu, aby fungovala, tak jak má. Vzali jsme si k nám i moji maminku, takže mám všechny pěkně pohromadě.“

Nejlepší víno je to z cizího sklepa. Potvrdili to Diogenés, Chaplin i Werich. Co myslíte vy?

Důležité je také, aby měl člověk rád sám sebe. „To je další nezbytná věc,“ kýve hlavou. „Měl jsem nějaké zdravotní problémy a přišel čas zamyslet se nad sebou. Tak jsem se zamyslel. Malinko jsem si upravil životosprávu, začal jsem snídat, což jsem nedělal, a cvičit. Výsledky se dostavily. Nebolí mě klouby, lékař mi vysadil léky na tlak, zhubl jsem dvacet kilo a cítím se moc dobře. S ohledem na čas, který mám, jsem začal cvičit jógu a pak pilates. Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché,“ vzpomíná s úsměvem. „Vůbec jsem nevěděl, jak to mám dělat, nevěděl jsem ani, jak mají cviky vypadat. Ale tělo si nakonec řeklo samo. Chce to jen víc jej vnímat. A představte si, že si teď dělám instruktorský kurz pilates u Renaty Sabongui. Cvičím každý den a je to čím dál tím lepší.“

Dlouhý rozhovor s Václavem přinesl týdeník Naše rodina v čísle 32/2018.



Nepřehlédněte