Sluch je hned po zraku naším druhým nejdůležitějším smyslem. Spolu se zrakem nám zprostředkovává nedocenitelné informace o našem okolí. Díky tomu, že lidé mají uši po stranách hlavy, umožňuje nám sluch mimo jiné rovněž i orientaci v prostoru, nicméně zdaleka ne tak dokonale, jako zrak. Slyšíme stereo, tedy prostorově, takže jsme schopni určit poměrně přesně, odkud zvuk přichází. Některá zvířata, například šelmy nebo přežvýkavci, mohou natočit ušní boltce, což jejich schopnost lokalizovat původ zvuku zvyšuje.
Člověk je schopen zachytit zvuk, tedy mechanické vlnění přenášené určitým prostředím, kupříkladu vzduchem nebo vodou, měřené v hertzích, v rozsahu 16 Hz až 20 kHz, v průměru však pouze jen 50 Hz až 8 000 Hz, a to v závislosti na věku. Někteří mladí lidé mohou slyšet i frekvence mírně přes 20 kHz, naopak s přibývajícím věkem se horní hranice snižuje. Běžný lidský hlas pak bývá ve frekvenci přibližně od 200 Hz do 800 Hz.
Zvuk, který projde zvukovodem, naráží do bubínku, jež se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku.
Některá zvířata, například myši nebo sloni, vnímají i tzv. infrazvuk, který má frekvenci nižší než 16 Hz. Naopak netopýři nebo delfíni se dokážou orientovat pomocí ultrazvuku, jehož frekvence je vyšší než 20 kHz. Ultrazvukové frekvence vnímají také i psi a kočky, kteří slyší zvuky až o frekvenci 50 kHz.
Rovněž i schopnost rozeznávat jednotlivé tóny se u každého jednotlivce liší. Jako relativní sluch označujeme schopnost rozeznávat vzájemné vztahy tónů, absolutní sluch je pak schopnost určit výšku tónu. Odhaduje se, že absolutní sluch má asi jeden člověk z deseti tisíc lidí.
Součástí sluchového ústrojí je rovněž i ústrojí rovnováhy, které informuje o naší poloze, zjednodušeně o tom, kde je pro nás nahoře a kde dole.
