„Náš zemský president za svojí sedmileté činnosti v zemi získal si nejvřelejších sympatií a bezmezné důvěry a čestné příchylnosti. Byl nejen prvním úředníkem, nýbrž i nejupřímnějším přítelem, který byl vždy ochoten poraditi a pomoci.“ (Troppauer Zeitung, posléze Čech, 1915)
To jsou přemety, že! Ale v dějinách tisku, český nevyjímaje, to není nic neobvyklého.
Po stu letech si pár řádek pan místodržící asi zaslouží, byť správné údaje o dobrotě jeho srdce už nejspíš nezjistíme.
Max Julius Coudenhove, plným jménem Max Julius Viktor Maria hrabě von Coudenhove – čtěme Kúdnhófe – přišel na svět 17. prosince 1865 ve Vídni. Jeho rodiče byli Theodor Filip Bedřich hrabě Coudenhove a matka Henriette Josephine von Auersperg. Měl čtyři starší sestry a dva bratry – Sophie (ta jediná se provdala), Marie a Christine se narodily v Miláně, Mathilde a Gerolf Eduard v Praze, Karl Maria hrabě Coudenhove roku 1855 ve Vídni. Ten byl v letech 1896 až 1911 místodržitelem v Čechách – zemřel roku 1913 v italském Meranu.
Max studoval Akademické gymnázium ve Vídni a následně právnickou fakultu. V roce 1887 vstoupil do státní služby, patrně od roku 1891 byl okresním hejtmanem v Hranicích.
V roce 1889 se oženil s hraběnkou Marií Amalií Taaffeovou (1866 v Salzburgu – 1928 ve Vídni), dcerou Eduarda Taaffeho, nejdéle fungujícího předsedy předlitavské (tedy i naší) vlády (1868-70 a 1879-93). Manželé měli spolu jediného syna Eduarda Coudenhove (1890 ve Wiener Neustadtu – 1964 ve štýrském Gratzu).
V roce 1896 se stal místodržitelským radou na místodržitelství v Brně.
V roce 1907 se o něm začalo mluvit jako o budoucím místodržícím na Moravě, vzbudilo to ovšem velký odpor.
„Zástupcem císaře na Moravě bude prý jmenován zuřivý nepřítel našeho národa Max Coudenhove. (…) Varujeme ještě naposled a včas vládu, v níž zasedají dva čeští ministři, před činem tak bezohledným, jakým by bylo jmenování hr. Maxe Coudenhova místodržitelem moravským. Hrabě Max Coudenhove jest osobou v českých kruzích brněnských i v českém lidu nenáviděnou pro nepokryté své německé stranictví a nepřátelství k našemu národu. (…) Ústředí starostovských sborů okresních na Moravě ohradilo se ještě před týdnem na valném sboru svém v Brně proti jmenování hr. Maxe Coudenhova zvláštní, jednosvorně přijatou resolucí. Neváháme co nejdůrazněji šéfa kabinetu upozorniti, že jmenováním hr. Maxe Coudenhova vlévá nebezpečný olej do tlumeného žáru národní nevrlosti, který vzplane plným oposičním plamenem ve všech obcích českých, uzří-li zástupcové lidu, představenstva dědin moravských a korporace naší samosprávy, kterak bezohledně odkopávají se vládou nejoprávněnější požadavky našeho národa,“ psala Moravská orlice v onom roce.
Tak byl hrabě v roce 1908 raději jmenován zemským prezidentem (totéž co místodržící) ve Slezsku a také jmenován radou ministerstva vnitra. A bratr Karl vládl v Praze.
Coudenhoveovi byli francouzská šlechtická rodina pocházející ze severního Brabantska (Belgie), s historií sledovatelnou od 13. století, nesoucí jméno po rodovém hradu. Do říšského hraběcího stavu byla povýšena jedna z rodových linií až v roce 1790. Její potomci se usadili v Čechách. Mladší hraběcí linie se rozdělila do dvou větví, jedna se stala majitelkou panství Kunštát a přidala si ke jménu přídomek Honrichs, druhá nesla od roku 1903 jméno Coudenhove Kalergi a sídlila na panství Poběžovice. Do dnešní doby žijí pouze potomci druhé rodové linie, a to převážně v Rakousku. Richard Mikuláš Coudenhove Kalergi (1894 v Tokiu – 1972 v rakouském Schrunsu), spoluzakládal panevropské hnutí a stal se prvním prezidentem Panevropské unie.
Ale zpět – udeřila světová válka. V Čechách v té době poměry byly daleko snesitelnější, protože největší výstřelky vojenských politických zákroků brzdil zde velmi energicky český místodržitel František hrabě Thun (1847 v Děčíně – 1916 tamtéž), který byl Habsburkům oddán, ale přece jen byl člověkem poněkud spravedlivým a nezdál se Vídni dost krvežíznivým – až byl konečně nucen v dubu 1915 ustoupit tlaku armády (oficiálně pro oční neduh) a jeho nástupcem se stal Max hrabě Coudenhove, vykonávající prostě vídeňské rozkazy. Byl pod kontrolou armády a zůstal na této pozici až do rozpadu Rakousko-Uherska.
Jako místodržící a zemský prezident byl Coudenhove politickým smýšlením Němec a tím si získal důvěru a autoritu Němců v Českých zemích, avšak k českému obyvatelstvu byl nesmířlivý a 30. prosince 1915 vydal oběžník, který připomínal, že jediným jazykem pro vnitřní úřadování je němčina. (Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 totiž povolila češtinu jen jako vnější úřední jazyk, tj. pro styk úřadů se stranami, ale v praxi byla čeština používána i pro vnitřní úřadování tj. styk úřadů mezi sebou, proti čemuž Coudenhove nyní vystoupil.) Zjednodušeně řečeno zakázal používání češtiny jako úřední řeči u zemské a okresní správy. Oběžník byl vydán i pro oblast soudnictví, finanční správy a státní železnice.
Místodržitelské perzekuční tažení proti českému kulturnímu a duchovnímu životu vrcholilo zákazem českých časopisů, českých knih, cenzura bílila české školní učebnice, stejně jako zakazovala českým divadlům jejich repertoár.
A s takovým nepřítelem se musí velmi opatrně! Český tisk, aby si ušetřil postihy, raději jen překládal z německého a jiného spřáteleného tisku a agentur nebo tiskl celé úřední vyhlášky. Už jsme citovali větu z Troppauer Zeitung, přeloženou deníkem Čech, teď si jako zákusek dáme článek, který roku 1915 otiskla přímo Moravské orlice: „Ve vídeňském křestansko-sociálním »Informationu« čteme o místodržiteli království českého Maxu hraběti Coudenhovovi dopis „z vážené české strany“, v němž pisatel praví, že styky nového mistodržitele s českým obyvatelstvem stávají se stále srdečnějšími, takže úplně zmizely obavy, jež nastaly po náhlém odstoupení knížete Františka Thuna. V době poměrně velmi krátké podařilo se Maxu hraběti Coudenhovovi rozptýliti všechny obavy, spojené se změnou v pražském místodržitelství. Politická situace v zemi je nad pomyšlení dobrá, všude panuje vzorný pořádek a klid. (…) Místodržitel Max hrabě Coudenhove přesvědčil veřejnost, že přišel do Prahy bez jakýchkoli nepřátelských zámyslů, a že jeho politické poslání, má-li se vůbec o nějakém mluviti, je rázu čistě mírumilovného. (…) Také choť místodržitelova stala se již na chladné pražské společenské půdě velice populární. Válečná péče uvádí ji každodenně ve styk se širokými kruhy obyvatelstva, jež si hraběnka svou okouzlující laskavostí rázem získala.“
Tak teď je jasné, kdo je dobrodincem vdov a sirotků!
A jak si počínal poslední český místodržitel při pádu monarchie?
Když došlo v Praze k vyhlášení samostatnosti, vypravil se urychleně z Vídně do Prahy. O tom byl informován nejvrchnější Sokol Josef Scheiner. Ten se skupinou Sokolů očekával rakouského hraběte na nádraží, společně ho zadrželi a dopravili do jeho bytu, kde zůstal v domácím vězení. Tím mu znemožnili zorganizovat vojenský odpor. Poté začal Scheiner shromažďovat důstojníky, s jejichž pomocí založil první české vojenské velitelství – velitel pražské posádky baron Paul von Kestřanek se jim nakonec vzdal.
Max hrabě Coudenhove v roce 1918 opustil politiku a stáhl se na své panství Seehof.
Zemřel 3. července 1928 v Bad Kissingenu v Bavorsku, tam je i pochován.
Zdroje: Moravská orlice 1903, 1907, 1908, 1915; Čech, 1915; F. P. Vožický: Kronika světové války: 1914-1919, nákladem vlastním, 1929; Antonín Fridrich, Kam po Česku
