Co právě teď děláte?
Už od března 2020 učím on-line herectví na Mezinárodní konzervatoři, o čemž jsem si předtím myslela, že je úplně nemožné. A vidíte, už to dělám rok. Dokonce teď čekám i inspekci z ministerstva školství, budou se dívat, jak učíme. A na léto, protože jsem tušila, že nebudu hrát ani učit, jsem se domluvila na zámku Zákupy, kde budu průvodkyní. A možná se dám na průvodcování i v Praze.
Jak vám chybí divadlo?
Chybělo mi strašně. Teď už to „pnutí“ není takové. Jen si někdy říkám, jestli jsem nezapomněla hrát a jaké to bude, až se na jeviště znovu postavím. Ale je pravda, že jsme hráli přes léto 2020 nějaká open air představení. Byli jsme nervózní, jestli jsme nezapomněli svoje role. Dali jsme si s kolegy „breptačku“, jak se říká, a šlo to. Diváci byli úplně fantastičtí. To byla rozkoš. Jako bychom tušili, že je to opět jen na chvíli. Na druhou stranu cítím, že i když se říká, že společnost potřebuje kulturu, není to zase tak horké.
Jak to?
Najednou vidíte, že to jde i bez toho, společnost funguje bez Mozarta i Kajetána Tyla či koncertu rockové kapely. Stačí jí televize, zprávy, nějaký film. A zjišťuji, že všechny ty galerie a divadla a balety a koncerty jsou jakoby nějaká nadstavba. Možná to zní skepticky, vlastně to neříkám ráda. Lidé samozřejmě přijdou moc rádi, ale není to životně důležitá potřeba jako jídlo, zdraví, není to teplo. O to víc si vážím chvil, kdy si tohle člověk může dovolit a ještě za to dostane zaplaceno. Řekla jsem si, že je potřeba nedávat ruce do klína, nenadávat na tu situaci, nikdo za ní vlastně nemůže. Člověk může pracovat jinde. Dneska jsem se zrovna bavila s hereckou kolegyní, která je teď zahradnice. Říkala, že si to chtěla celý život splnit, tak prostě aranžuje květiny a pěstuje je. Druhá moje herecká kolegyně začala studovat a bude z ní zdravotní sestra s vysokou školou. Další dochází jako dobrovolnice k seniorům. Někdo řídí tramvaj, někdo autobus. To jsou vám takové zvláštní osudy. Mám také kolegy, kteří nedělají nic, sedí zavření doma a nadávají, na facebooku přemítají o smyslu života, ale nějakou jinou práci dělat nejdou. To se nedá dlouho vydržet. Já říkám: „Pracuji, tedy jsem.“
Co říkáte vládním opatřením? Jsou vhodná, přehnaná nebo naopak nedostatečná?
Nepřijde mi to přehnané, přijde mi to úplně v pořádku. Jenom nevidím smysl v tom, že nás pustí do supermarketů, ale nepustí nás třeba do zoo, do galerie nebo některých obchodů, kde se dají velice dobře regulovat počty lidí, které tam přijdou. Vždyť se podívejte do těch Lidlů a Kauflandů, jak jsme tam namačkaní jeden na druhého. A je mi hrozně líto zrovna všech zoo, které jsou prázdná. Myslím, že když nás pustí do parku, tak by nás mohli pustit i do botanických zahrad a ke zvířatům.
Společnost je teď hodně rozdělená – na rouškaře a antirouškaře, na příznivce a odpůrce očkování. Jak vnímáte tuto polarizaci společnosti?
Myslím si, že to není půl na půl, ale dejme tomu 80 na 20. Co se týče očkování a roušek, tak já jsem rouškovec a půjdu se očkovat. A že to někdo nedodržuje, tak pro to nemám slov. Já vůbec nechápu, proč někdo demonstrativně nenosí roušku. To podle mě hraničí s velikou bezohledností a až s kriminálním činem.
Co byste navrhovala vy, že by se ještě mělo dělat?
Určitě bych – pokud jsou všechny obchody zavřené – regulovala počet návštěvníků i v supermarketech. Dokonce bych zavedla i povinné gumové rukavice. Já třeba přijdu z nákupu a myji mýdlem i jablka. Když si představím, že na to každý sáhne. Ze začátku jsem takhle striktní nebyla. První půlrok do léta jsem sice všechno respektovala, ale brala jsem to lehkovážně. A potom jsem o Vánocích onemocněla covidem, měla jsem zaplaťpánbůh velice lehký průběh. Úspěšně jsem nakazila manžela a dceru Julii. Měli jsme jenom zvýšenou teplotu, nebylo to nic dramatického, ale teď se strašně bojím dostat to podruhé. No vidíte, a přeci jdu do covid centra jako administrativní pracovník. Tam dělám s mnoha lidmi, ale snažím se to neřešit. Chodím tam samozřejmě v overalu, mám respirátor a přes to ještě plastový štít. Vždycky se celá ostříkám desinfekcí, stříkám si to i do uší. (smích)
Když teď odbočíme od covidu – jak vzpomínáte na začátky na Nově?
S velkým nadšením. Bylo to velice kreativní, Vladimír Železný nám tu kreativitu dovolil. Někdy to bylo možná za hranou, hledaly se hranice. Ale to už nikdo nezažije. Na trhu je teď tolik televizních stanic, že se už nikdy nebudou dívat na jeden pořad dva miliony diváků. Ředitel Železný udělal z každého moderátora hvězdu, i třeba z toho, který hlásil krimi zprávy. Všichni věděli, jak se moderátoři jmenují. Kdežto dnes někdo hlásí hlavní zprávy, a kromě Reye Korantenga a Lucky Borhyové vůbec nevíte, jak se ti lidé jmenují. To je hrozně špatně.
Byla jste nejznámější česká rosnička. Jaké to bylo?
Ta popularita byla hrozně příjemná. Říkala jsem tomu malá česká popularita, nebylo to nic moc obtížného. A pomáhalo mi to například v divadle. Nova mě také naučila moderovat, nebýt jí, tak bych se k tomu nedostala. Mám jistou moderátorskou lehkost, kterou se člověk, ač herec, nenaučí. Musíte jít na ten živák, kamery se rozsvítí červeně a vy musíte jet.
Nakolik se meteorologové trefují ve svých předpovědích?
Předpověď na druhý den je snad devadesátiprocentní. U třítýdenních předpovědí je to tak padesát na padesát. Musíte hodně dobře poslouchat, co meteorologové říkají. Nedívat se jenom na ikonky, že tam je sluníčko, ale že je tam třeba sluníčko s mráčkem. A to už znamená, že je oblačno. A pak třeba řeknou, že budou ojediněle nebo místy srážky. A místy je víc než ojediněle.
Co vám dal rok lockdownu?
Nebudu tvrdit, že jsem si uvědomila, jak mám super rodinu, že jsme konečně začali spolu žít, protože my jsme to praktikovali i předtím. Ale naučil mě si víc organizovat a kreativně vymýšlet svůj volný čas. A ač jsem si myslela, že nebudu zvedat telefony a někam volat a dožadovat se práce, lockdown to změnil. Člověk sám se musí postarat o svojí práci. Také jsem se naučila víc poznávat Prahu. I když jsem v Praze od 14 let, tak jsem se dostala na místa, kde jsem před tím nikdy v životě nebyla. Začala jsem chodit pomaleji a dívat se po krásných secesních domech, které po Praze jsou. Daleko víc si teď Prahu užívám.
A vzal?
Trošku zdraví a právě ten rok. Já miluji svojí práci a teď mi to připadá, že jsem se zastavila a že ten rok se nedá ničím nahradit. Je to takový propad. A bude to víc než rok, protože jestli to skončí proočkováním někdy na podzim, tak pro nás divadelníky to začne být normální až někdy od ledna 2022.
