Na základě objevených archivních záznamů se vskutku jednalo o postavu mimořádného všestranného nadání, kromě uměleckého i veskrze praktického. Jeho organizační schopnosti a výkony ve vedoucí funkci ho posouvají ještě i na jinou úroveň našeho vnímání než jen „pouze“ jako osaměle tvořícího génia.
Michelangelo se podle archivních materiálů naopak při své práci opíral o tým spolupracovníků, jejichž činnost a pracovní náplň promýšlel až do těch nejdrobnějších detailů. Své spolupracovníky vedl řádně a byli u něj pod neustálou kontrolou stejně tak, jako se Michelangelo zodpovídal zase svým, velmi náročným vedoucím – papežům.
Jen s malbami stropu Sixtinské kaple mu dle záznamů pomáhalo nejméně třináct lidí. Veškeré jeho pomocníky dnes známe díky tomu, že Michelangelo každý týden pravidelně, poctivě a důkladně zapisoval a evidoval jména, odpracované dny a mzdy každého zaměstnance. Na základě zápisů rovněž víme například i to, že jeho zaměstnanci si nemuseli vybírat dovolenou v pevně stanoveném termínu. Navíc byli dobře placeni a měli zajištěnou práci na poměrně dlouhý časový úsek. Mnozí z nich byli u Michelangela zaměstnáni deset, dvacet, ale i třicet a více let, což je k tehdejší průměrné délce lidského života velice zajímavý fakt.
Se svými zaměstnanci si Michelangelo budoval pevné a těsné vztahy, každého osobně dobře znal, což jistě vedlo ke stabilitě pracovního kolektivu a tím i pracovních sil a bylo rovněž zárukou kvalitněji odváděné práce.
Michelangelo byl skutečně všestranný a navíc nesmírně pracovitý. Vymyslel průčelí kostela, mauzoleum a knihovnu ve Florencii. Pracoval téměř každou sobotu a taktéž i v průběhu většiny svátků. Dokázal tak současně a úspěšně sedět na několika židlích najednou a zároveň mít o všem, co potřeboval, dokonalý přehled. Přesto – nebo možná i právě proto – se tento geniální a pilný člověk dožil téměř devadesáti let, tehdy velmi úctyhodného věku. Zemřel 18. února 1564 ve věku o pár dní nedožitých osmdesáti devíti let.
Michelangelo Buonarroti byl však geniálně úspěšný ještě v jednom směru – v tom, jak nejen ze sebe, ale zejména i ze svých spolupracovníků dokázal doslova vyždímat to nejlepší, co v nich bylo. A tak již během Michelangelova života bývalo okolí s jeho prací nesmírně spokojeno a nejinak je tomu i dnes, po téměř pěti stoletích.
