Začněme od toho, že Julius Zeyer (1841-1901) dnes patří prakticky mezi zapomenuté spisovatele. Mnozí z nás si jako na jeho jediné dílo vzpomenout na divadelní hru Radúz a Mahulena (1898), a to ještě jen díky jejímu filmovému přepisu z roku 1970 s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou v titulních rolích. Možná si vzpomenou ještě na jeho obecnou charakteristiku „křesťanského mystika“. I proto jim pomník tohoto autora v Chotkových sadech kousek od Letohrádku královny Anny (Belvedéru) bude nejspíš připadat trochu nesrozumitelný.
Knižní postavy rozjímají v jeskyni
Základem pomníku je uměle vytvořená skalka s jeskyní, v níž jsou rozmístěny některé postavy ze Zeyerových děl. Čestné přední místo je vyhrazeno pro sestru Paskalínu ze stejnojmenného románu z roku 1887. Příběh napravené hříšnice ve stylu středověkých francouzských legend u nás naposledy vyšel roku 1903, takže „sám od sebe“ ji dnes pozná málokdo. Radúz a Mahulena, krásný pár ztvárněný v romantickém duchu, nepotřebuje komentáře. Snad jen tolik, že s ošklivými skvrnami na bělostném mramoru dívčiných vlasů a tváře by se udělat něco nejen mohlo, ale i mělo.
Trojice žen znázorňuje Krokovy dcery Kazi, Tetu a Libuši z divadelní hry Libušin hněv (1887). Vzadu za nimi lze zahlédnout nenápadnou mužskou postavu, zřejmě rytíře. Znalce Zeyerova díla napadne, že by to mohl být Roland z jeho Písně o Rolandovi, ale není tomu tak.
Je za přátelstvím mužů homosexualita?
Podle popisu pomníku tam dokonce mají být rytíři dva, nerozluční přátelé Amis a Amil, jejichž dávný příběh Zeyer nově přepracoval roku 1880. Proč však právě oni? Jakékoliv mužské přátelství v sobě vždy skrývá podezření z homosexuality, i když středověká francouzská legenda s tímto motivem nemohla otevřeně pracovat.
Autor pomníku a Zeyerův současník Josef Mauder (1854-1920) však zřejmě věděl, že autor je z náklonnosti ke stejnému pohlaví přinejmenším podezříván. Stejné podezření vyslovili i později literární historici na základě rozboru Zeyerova díla. Nahrává tomu i fakt, že Zeyer se nikdy neoženil. Svoji orientaci a tím i své soukromí však po celý život úzkostlivě tajil, protože pro tehdejší společnost byla nepřijatelná.
Ani Mauder nemohl nic prozradit, tak aspoň „cosi“ naznačil tím, že z většiny úhlů pohledu na pomník divák vidí hlavu jen jednoho z rytířů. Z toho správného místa, čelem přímo proti pomníku, lze však zahlédnout i hlavu druhého rytíře, jakoby přirostlou k té první. Kdo chce pochopit, pochopí…
