zavřít mapu
I když nyní hrozící koronavirus má pandemický potenciál, oproti tomu, co jsme zažili v minulosti, lidstvo jako takové zas až tolik neohrožuje. Nejen proto, že moderní medicína dokáže hrozící pandemii čelit nesrovnatelně efektivněji než kdy jindy, ale i proto, že 90 % nakažených koronavirem tuto nákazu přežije. Dříve to bylo horší.
Nemoc má původ ve střední Asii, kde čas od času propukaly epidemie mezi kočovníky, kteří ji pak roznesli, zřejmě za účasti blech a vší, mezi usedlé obyvatelstvo. První zprávy o výskytu moru v Číně se objevují roku 1330, o 17 let později dorazil do Konstantinopole (dnešní Istanbul), kam připlouvaly lodě z východní Asie. Důvod rozšíření za hranice jejího původního výskytu zřejmě také souvisí s výboji Mongolů na velké vzdálenosti a rozšířením lodního obchodu s přístavy v Asii. V Itálii, v Janově a v Benátkách poprvé mor propukl kolem roku 1347.
Později pak bylo ve velkých námořních přístavech zavedeno opatření, že lodě, které připluly, nesměly hned zakotvit u mola v přístavu a začít vykládat náklad, ale musely i s posádkou čekat 40 dní dále na moři, než se ukázalo, že nepřivezly žádnou nákazu. Toho pochopitelně náležitě využili pašeráci k podloudnému obchodu.
Z italského výrazu slova „quarante“ (čtyřicet) tak vzniklo dnešní slovo karanténa. První celoevropská epidemie moru (1348 – 1350), která zasáhla i Čechy, za sebou zanechala 25 miliónů mrtvých, tedy asi ⅓ obyvatel tehdejší Evropy.
První prokazatelné zprávy o výskytu epidemie cholery pocházejí z Indie z 6. století př. n. l., kdy se vyplížila ze svého úkrytu v deltě Gangy. Nemoc se přenáší alimentární cestou, tj. požitím infikovaných potraviny a tekutin, nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, popřípadě člověk – přenašeč. Poslední pandemie v tomto tisíciletí se objevily na Haiti (2010) a v Iráku (2015). Pokud cholera zůstává neléčena, je její úmrtnost asi 50 %, při adekvátní moderní léčbě klesá až pod 1 %.
Celosvětová chřipková pandemie zasáhla svět v letech 1918 – 1920. V roce 1917 se objevila v Číně a s vojáky USA se dostala do Evropy. Válečná cenzura však zprávy o výskytu nemoci a pozdější pandemii zakázala uveřejňovat, ale v neutrálním Španělsku se o ní psát mohlo, proto dostala i své přízvisko. Počet jejích obětí se udává mezi 50 až 100 miliony, což odpovídá úmrtnosti 10 – 20 %. Nejvíce ji podléhali mladí lidé, v jejichž organismech tento virus vyvolával mimořádně silnou imunitní reakci. Pozdější výzkumy vedly k závěru, že španělská chřipka se na člověka přenesla z ptáků stejně jako virus H5N1, podtyp tzv. ptačí chřipky, jehož výskyt ve světových ptačích populacích je znám od 30. let 20. století.
Toto onemocnění ptáků způsobované chřipkovými viry typu A postihuje primárně ptactvo a pouze výjimečně může být přeneseno na některé druhy savců. Poprvé se vyskytla v Itálii roku 1878 a dnes je známo, že její virus je rozšířen po celém světě. Nejznámějším a nejsledovanějším typem ptačí chřipky na přelomu 2. a 3. tisíciletí je onemocnění způsobované virem H5N1, jak pro jeho rychlé šíření mezi ptáky, tak pro jeho schopnost, byť omezenou, infikovat člověka a vysokou úmrtnost, pokud k této infekci dojde.
Typ chřipky přenosný na člověka, který se objevil v Mexiku v březnu 2009. Původně prasečí chřipkové onemocnění je přenosné na člověka a v dalších případech byl prokázán i přenos mezi lidmi. Onemocnělo několik set lidí v Mexiku a sedm občanů v USA, což stačilo k vyvolání celosvětového poplachu. Český stát tehdy objednal 700 000 vakcín proti prasečí chřipce, z toho zhruba 600 000 vakcín v ceně 110 miliónů korun se nikdy nepoužilo a muselo se zlikvidovat. Očkovat se tehdy u nás nechalo jen asi 66 000 lidí a chřipkou se nakazilo 2477 osob, z nichž na ni do března 2010 zemřelo 102 lidí, což znamená cca 5% úmrtnost. Na běžnou sezónní chřipku a komplikace s ní spojené, která každoročně postihne desítky až stovky tisíc obyvatel u nás přitom ročně umírá zhruba 2500 lidí. V souvislosti s prasečí chřipkou je pikantní i to, že se jí tehdy nakazil i hlavní hygienik ČR Michael Vít, který se proti ní nenechal očkovat.
A jaká nebezpečí nám hrozí do budoucna? V současné době, kdy se otepluje severní Sibiř, se z dříve věčně zamrzlé země (permafrostu) uvolňují hroby lidí, kteří v minulých stoletích zemřeli na různé epidemie, které se tak nyní mohou vrátit zpět „do oběhu“. Ostražitosti tak není a nikdy nebude nazbyt.
