Iljušin Il-18B na daném letu původně směřoval ze Sofie přes Budapešť a Prahu do Berlína, kvůli špatnému počasí ale musel přistát v Bratislavě. Posádce velel kapitán Lubomír Antonov (41 let, 11 959 nalétaných hodin), který s tímto typem letadla začal létat v červenci 1962, krátce po svém nástupu do služby. Dva dny předtím složil příslušné zkoušky odbornosti a bratislavské letiště velmi dobře znal, dosud tam letěl při různých příležitostech 11krát. Druhý pilot (první důstojník) byl Svetoslav Šakadanov, (36 let, 5975 nalétaných hodin) zkoušku odbornosti složil den předtím. Navigačním důstojníkem byl navigátor 1. třídy Slavi Tomakov a radiotelegrafickým důstojníkem Nikola Tasev (36 let, 3160 nalétaných hodin). Dále se na palubě letadla nacházel palubní mechanik a tři letušky.
Mezi 74 cestujícími letu LZ101 byli většinou obyvatelé Bulharska, ale na palubě byli i občané Maďarska, Chile, Brazílie, Hondurasu, Argentiny, Británie, Švýcarska, Československa, SSSR, Tuniska, NDR a Japonska.
Iljušin odstartoval z Budapešti v 11.46 hodin středoevropského času. Zatímco byl ve vzduchu, počasí v Praze se zhoršilo. Kapitán Antonov se rozhodl přistát na bratislavském letišti, kde přistál v 11.58. Do 15.30 se počasí v Praze zlepšilo a Antonov se rozhodl připravit se k odletu. Byl informován, že nad Malými Karpaty severozápadně od Bratislavy se očekává střední až silná turbulence.
K startu došlo v 16.28 již v úplné tmě, protože Slunce toho dne zapadlo zhruba před dvaceti minutami. Krátce po oznámení vzestupu dostala posádka instrukci zahnout doprava a kontaktovat bratislavského přibližovacího dispečera. Letadlo však nedokázalo přejít na řízení přibližovací službou a přibližně dvě minuty po odletu z letiště havarovalo 8 km od letiště na Sakrakopci (opravdu „příhodný“ název) v Malých Karpatech. Na zem narazilo v ostrém úhlu a velmi vysokou rychlostí, při plném výkonu motorů. Pokácelo množství stromů a během 20 sekund se rozpadlo. Ihned se vzňalo palivo, ale požár dlouho netrval, dohořel, zejména proto, že úlomky a palivo byly rozmetány na velkém území. Nikdo havárii nepřežil, a ani přežít nemohl.
Neštěstí vyšetřovaly bulharská a československá komise. Po určitých sporech dospěly k závěru, „že nejpravděpodobnější příčinou havárie bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okrsku letiště Bratislava posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám“. Jeden z bulharských vyšetřovatelů ke konci vyšetřování spáchal sebevraždu, když krátce předtím řekl svým spolupracovníkům, že nemůže udělat to, na čem oni trvají. Vyskytla se proto i konspirační teorie, že za havárií stojí komunistický vůdce Bulharska, Todor Živkov. Na palubě letadla se totiž údajně nacházel jeho velký oponent, bulharský velvyslanec v Německé demokratické republice, generál Byčarov. Jiné zdroje však uvádějí, že v letadle žádný člověk s takovým jménem necestoval.
Krátce po neštěstí vysadili dobrovolníci na místě tragédie 82 bříz, za každou oběť jednu. Obyvatelé několikrát usilovali o výstavbu památníku, ale neúspěšně. Na místě byl po čase alespoň vztyčen dřevěný kříž a malá kamenná mohyla.
