O tom, že se Jiří Markovič stane elitním kriminalistou rozhodla náhoda. On sám si totiž přál být hajným, ale když se na lesnickou školu nedostal, vyučil se na přání otce zámečníkem. Svou práci dělal rád, ale když se jednou, opět díky otci, kterého kvůli nemoci zaskočil na kulečníku, dal do řeči s příslušníky bezpečnosti ze Zlatých Hor, nechal se od nich snadno „zlanařit“.
Tam se věnoval přestupkům a drobným krádežím a pak si ho během půlročního studia na policejní škole v Jihlavě vyhlídli dva náčelníci z pražských obvodů. A protože fandil Slávii, šel pracovat na Prahu 10, kde poprvé vyšetřoval vraždu, při které matka stižená laktační psychózou zabila své novorozeně. Jeho zarputilost, neúnavnost a především vysoká inteligence stály za tím, že se brzy poté ocitl v pražské mordpardě, kterou v polovině osmdesátých let začal i vést.
Nejlepší z nejlepších
Během své kariéry nejednou projevil mimořádný důvtip, díky čemuž dostal do vězení a osmkrát i na popraviště zločince, kteří by možná od soudu odešli s trestem mnohem nižším. A nebo by nebyli dopadeni vůbec. Jenže Jiří Markovič si nedal pokoj, dokud vyšetřovaný případ „nerozlouskl“. Vedle mediálně nejznámějších kauz Jiřího Straky a Ladislava Hojera šlo například o vraždu psychopata Jiřího Žítka, který umlátil seniorku pro jedenáct korun, nebo o Františka Zenkera, vraha dvou dívek z Prokopského údolí, který unikal spravedlnosti dlouhých dvanáct let.
Markovič se často chlubíval tím, že za jeho působení měla pražská mordparda šest let za sebou stoprocentní objasněnost vražd. To je u takové metropole, k jakým Praha patří, opravdu nevídané. Samozřejmě u toho skromně přiznával, že tento úspěch nebyl jen jeho zásluhou, ale že se na něm podílel celý jeho tým. Dodával ovšem, že měl volnou ruku ve výběru spolupracovníků a díky tomu dokázal kolem sebe soustředit jen ty nejlepší z nejlepších.
I vrah je člověk
Kromě výborného kriminalistického instinktu Markovič vynikal i velice lidským přístupem k pachatelům vražd, které vyšetřoval. „Vrah je především člověk,“ prohlásil ve velkém rozhovoru pro Lidové noviny. Například právě nekrofilní sadista Hojer, který neměl ani matku, ani otce, k Markovičovi velice přilnul. Jednou dokonce, cestou z rekonstrukce vraždy, únavou v autě usnul a položil si přitom hlavu Markovičovi na rameno. Ten dodnes lituje, že Hojera popravili.
Blízký vztah navázal také s Vladimírem Tekverkem, leteckým inženýrem s IQ 140, který však nedokázal ovládnout své sadistické sklony, což ho přivedlo k vraždě mladé dívky. Markovič mu během vyšetřování poradil, ať se k této své úchylce raději přizná, protože mu to může zmírnit trest. V opačném případě by mu zřejmě hrozila poprava. Vděčný Tekverk pak Markoviče opakovaně přijímal na návštěvě ve vězení, kde mu popisoval ty nejtemnější zákoutí své mysli. Markovič se později nechal slyšet, že se z těchto jejich rozhovorů dozvěděl o myšlení zločince víc než z učebnic kriminalistiky. A když Tekverka propustili na svobodu, byl slavný kriminalista první, koho navštívil. A návštěva to nebyla poslední.
Čtení o mordech
O své bohaté zkušenosti z boje proti zločinu se Markovič podělil nejprve prostřednictvím knížky Lovec přízraků: vraždy, které šokovaly republiku, na které pracoval spolu se spisovatele Viktorínem Šulcem. A později i v knize Kriminalista: Legenda pražské mordparty deviantům na stopě, která vznikla pro změnu ve spolupráci s Petrem Šámalem.
V jeho šlépějích jde dnes jeden z jeho někdejších nástupců Josef Mareš, který vyšetřoval například kauzu Orlických vrahů nebo vraždy Ludviky Jonáková a Aničky Janatkové. Stejně jako Markovič dává nahlédnout pod pokličku kriminalistické práce, jen v jeho případě se jedná především o televizní seriály Případy 1. oddělení, Devadesátky a Docent.
Ale zatímco Markovič zůstal v pražské mordpartě až do svého odchodu do důchodu, Mareš tam odtud před třemi roky po devětadvaceti letech u policie odešel sám. Podle svých slov odešel hlavně kvůli vztahům. „Změnily se vztahy v práci. Pochopil jsem, že kriminálka se vydává směrem, u kterého být nechci,“ vysvětlil v rozhovoru pro iDNES.cz
To, co v něm ztratila policie, ale získali čtenáři jeho knih a diváci seriálů, na jejichž scénářích se podílel. Má teď totiž mnohem víc času na psaní o zločinech a širokou veřejnost tak může seznamovat s drsnou realitou světa kolem nás.
Ladislav Hojer & Jiří Straka
Dva největší případy Markovičovy kariéry. Prvně jmenovaný, nekrofilní sadista, jehož krédo znělo: „Když se ocas postaví, tak se rozum zastaví“, měl na svědomí pět mrtvých žen. Zabíjel v Praze, v Děčíně, v Brně i na Slovensku. Kromě znásilnění a zavraždění svých obětí si také z těla jedné z nich odřízl prsa a genitálie, aby se na nich doma nejdřív ukájel, a pak je snědl.
Jiří Straka, který zabíjel v pouhých 16 letech, ukončil život třem ženám. Ten počet ale nemusel být konečný. „Kdyby mě nechytili, tak jsem jich udělal ještě víc, třeba deset nebo dvacet,“ řekl vyšetřovatelům u výslechu. Strakovo dopadení ohromně komplikoval jeho věk i nevinný vzhled – Markovič ho popisoval jako hezounka, do kterého by nikdo neřekl, že je brutálním vrahem. Dnes už je Straka, na rozdíl od Hojera popraveného v 80. letech, pod změněnou identitou na svobodě. Je ale víc než pravděpodobné, že pokud by byl v době svého vražedného řádění už plnoletý, oprátce by neunikl ani on.
Zdroj: iDNES.cz, Wikipedia
