V Přerově na nádraží tak bývalí příslušníci 1. čs. armádního sboru, kteří se vraceli z vojenské přehlídky v Praze, narazili na vlak, v němž bylo zařazeno šest vagonů s karpatskými Němci, Maďary a Slováky, kteří museli v roce 1944 po nacisty nařízené evakuaci roku 1944 opustit protektorát a nyní se vraceli domů, do Čech a na Moravu.
Čs. poručík Karol Pazúr (1917 – 1979) nyní vycítil možnost, jak si napravit, mírně řečeno problematickou minulost jak svou, tak své rodiny. Za druhé světové války byl totiž nejprve členem HSĽS, Hlinkovy gardy a nakonec Slovenské rychlé divize, která v SSSR bojovala na straně nacistického Německa. V roce 1943 padl do sovětského zajetí, kde se rychle stal nadšeným komunistou. Potom už pro něj nebyl problém přejít do řad nově vznikajících československých jednotek, kde jako důstojník a zpravodajec spolupracoval s Bedřichem Reicinem, pozdější obětí politických procesů v 50. letech. V prosinci 1944 vstoupil do Komunistické strany Československa. K tomu navíc byl jeho maďarským špionem a později vstoupil dobrovolně do SS a jeho sestra byla německou špionkou.
A teď se mu naskytla příležitost předvést se jako mstitel nacistického bezpráví. Není však jasné, zda jednal o vlastní vůli, anebo na rozkaz přímo od Ludvíka Svobody a Bedřicha Reicina, kteří si přáli tento transport zlikvidovat.
Pazúr v každém případě chtěl, aby mu Okresní národní výbor v Přerově vydal povolení „potrestat zrádce“. Když je nedostal, nechal některé lidi z vagonů vystoupit, vyslýchal je a osočil, že jsou zrádci, i když mnozí měli u sebe doklady o bezúhonnosti a dokonce i o tom, že byli antifašisty a podporovali Slovenské národní povstání. Po skončení výslechů Pazúr spolu s politickým komisařem, důstojníkem Bedřichem Smetanou, nechali z transportu vystoupit většinu lidí, celkem 256 mužů, žen a dětí, a odvedli je do katastru obce Horní Moštěnice na kopec zvaný Švédské šance, kde je v noci samopalníci všechny postříleli, včetně několika kojenců, z nichž některé Pazúr zastřelil osobně. Věci patřící zastřeleným si Pazúrovi muži rozebrali.
Taková věc samozřejmě nešla utajit. Pazúr potom odjel na Slovensko a veliteli sovětské posádky v Přerově, který ho v této věci telefonicky kontaktoval, řekl, že je to věc čs. orgánů. Masakr potom vyšetřovali čeští důstojníci z Přerova a zprávu o něm poslali vyšším armádním a bezpečnostním složkám. Ty v šetření nepokračovaly a krátce potom byl Pazúr dokonce vyznamenán a povýšen na nadporučíka.
Až když se v roce 1947 zprávy o tomto masakru objevily v tisku, začalo vyšetřování a po něm soud. Pazúr během procesu zapíral a lhal. Údajně byl přesvědčen, že popravuje nacisty a v případě dětí členy Hitlerjugend (!) a že tento soud je útokem na komunistickou stranu. Pak použil rčení o tom, které se při podobných případech neustále opakovalo, a to že „taková to byla prostě doba“. Musel ale také přiznat i všechny problematické události ze své minulosti. Kromě toho soud musel vzít v potaz i to, že masakr v Přerově byl svědecky doložen bez jakýchkoliv pochyb a že se na něj nedal aplikovat tzv. Amnestijní zákon (č. 115/1946 Sb.), který kromě jiného legitimizoval poválečné zúčtování s nacisty, zrádci a kolaboranty, protože Pazúr nechal postřílet i příslušníky odboje a ženy a děti, jichž se žádná případná kolaborace netýkala a v případě dětí ani týkat nemohla.
Přesto byl prvoinstanční rozsudek vynesený za doslova popravu 265 osob, z toho 120 žen a 74 dětí, a jejich následné okradení velmi mírný. Vojenským soudem byl Pazúr odsouzen na 7 let a 6 měsíců vězení, proti čemuž se Pazúr i prokurátor odvolali. Nejvyšší vojenský soud v Praze potom Pazúrův trest zvýšil na 20 let, a to i přes Pazúrovy vysoce postavené přímluvce, jako byli náměstek ministra obrany Reicin a ministr informací Václav Kopecký. Ovšem jen díky tomu, že se případem začal zabývat i zahraniční tisk.
Později však jeho zájem opadl a Pazúrovi přátele mu dokázali cestou milosti u prezidenta Gottwalda vyjednat snížení trestu na polovinu, a v roce 1951 byl Pazúr, po pouhých dvou letech ve vězení, kde měl jako agent StB prominentní postavení, propuštěn na amnestii.
V dalších letech potom Pazúr působil jako vysoký funkcionář Svazu protifašistických bojovníků. Závěr života prožil v Banské Bystrici a pravidelně se zúčastňoval oslav Slovenského národního povstání. Oficiálně zemřel na cirhózu jater, ale vypráví se i to, že ve skutečnosti ho utopil příbuzný jedné z obětí přerovského masakru anebo že pod změněným jménem emigroval do USA.
Pazúrův spoluorganizátor Bedřich Smetana přerovského masakru byl nejprve odsouzen za jiné masové vraždy, které spáchal na Slovensku, a trest mu byl na základě zákona č. 115 prominut. Později emigroval a nabízí se myšlenka, že jako agent. Nikdo jiný za přerovský masakr už souzen ani potrestán nebyl a za totality se o této události mlčelo.
V širší známost vešel tento zločin komunismus až po sametové revoluci, přičemž hromadné vraždy takového rozsahu se na moravském území nedopustili ani nacisté. V červnu 2018 byl na kopci Švédské šance odhalen na památku obětí přerovského masakru vztyčen čtyřmetrový kovový kříž s trnovou korunou na čtyřech místech jakoby prostřelený, jehož autorem je umělecký kovář Jiří Jurda.
