Vlastním jménem se André Simone, v protifašistickém odboji známý také jako Rudolf Breda, jmenoval Otto Katz a narodil se 27. května 1895 v Jistebnici v rodině židovského obchodníka s látkami. Jeho strýc, JUDr. Leopold Katz, byl známý jako nálezce bohatě iluminovaného středověkého rukopisu známého jako Jistebnický kancionál.
Když bylo Ottovi pět let, rodina se přestěhovala do Prahy, kde otec získal místo vrchního inspektora v pojišťovně. V roce 1903 ho matka jako osmiletého spolu se dvěma staršími bratry odvezla do Znojma. Původně měl pokračovat v obchodnickém řemesle, a proto začal v roce 1913 studovat ve Vídni obchodní akademii. Vydržel na ní rok, potom byl vyloučen. Rozhodující pro jeho další život bylo to, že ve Vídní se nadchnul pro levicové a socialistické myšlenky, kterým potom zůstal věrný celý život.
Jenže to už také vypukla válka. Otto Katz putoval na frontu a na Štědrý den roku 1914 byl raněn. Během války dvakrát dezertoval, sedm měsíců strávil ve vězení a po válce se zapojil do revolučních událostí v Německu (1918/1919).
V Německu pracoval jako redaktor levicového časopisu, pak se stal provozním ředitelem Proletářského divadla a pracoval v nakladatelství Mezinárodní dělnické pomoci. V té době se také seznámil s Marlene Dietrichovou a stal se jejím milencem, podle svých slov dokonce manželem, což však není archivně doloženo.
Jako člen Komunistické strany Německa se Otto Katz stal ve straně šéfem propagandy a roku 1932 byl vyslán do Moskvy na školení. Stal se členem OGPU (předchůdce NKVD), sovětské tajné policie. V dalších letech během své služby se údajně podílel na likvidaci komunistů i nekomunistů.
Po nástupu Hitlera k moci roku 1933 Otto Katz odešel do Francie, kde založil protifašistické nakladatelství a přijal jméno André Simon. Sovětská tajná služba mu potom dala za úkol odjet do USA a tam v Hollywoodu „verbovat“ agenty pro Moskvu. Jeho osudy z té doby se částečně staly inspirací pro postavu Victora Laszloa ve filmu Casablanca. V USA však Simon svou špionážní činností vzbudil pozornost FBI a roku 1940 musel uprchnout do Mexika. Odtud se vrátil v březnu 1946 do Prahy.
Tam se stal komentátorem a vedoucím zahraničního oddělení hlavního „tiskového orgánu“ KSČ Rudého práva a údajně dostal za úkol „dohlížet“ na české komunisty. V srpnu 1946 se zúčastnil Mírové konference v Paříži, která vyústila v roce 1947 v podepsání „Pařížské mírové smlouvy“ s vyčíslením válečných reparací. V březnu 1948 se potom dle tvrzení agenta britské tajné služby E. H. Cooridge podílel na retušování „sebevraždy“ Jana Masaryka. To už se ale začalo stmívat i nad jeho hlavou – pomalu se rozbíhal politický monstrproces s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským jako vedoucím mezinárodního protistátního spiknutí a jeho spoluspiklenci.
Cílem tohoto politického procesu bylo varovat všechny komunistické státy a jejich představitele před případným odchýlením se od sovětské politiky. Stalin tak chtěl znemožnit odloučení dalších lidově demokratických států od SSSR, jako se to podařilo Titovi v Jugoslávii. K procesu u nás došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s popraveným maďarským ministrem vnitra a zahraničních věcí László Rajkem (1909 – 1949) měli kontakty také s československými komunisty.
Aby dopad tzv. monstrprocesu byl co možná nejsilnější, byli jako obvinění vybráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst. Jako další kriterium se k tomu ještě přidal židovský původ. Po volbách v lednu 1949 totiž Sovětský svaz ztratil možnost nadále ovlivňovat politiku Izraele prostřednictvím tamní levice a zaujal protiizraelskou a antisemitskou a zároveň proarabskou politickou linii.
Postupně tak bylo, kromě Slánského zatčeného 8. února 1951 a Simona, uvězněno ještě 12 dalších osob – zástupce generálního tajemníka KSČ Josef Frank, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřich Geminder, vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling, ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, náměstkové ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů, a Artur London, náměstkové ministra zahraničního obchodu Eugen Löbl a Rudolf Margolius, náměstek ministra financí Otto Fischl, náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb, náměstek ministra národní obrany Bedřich Reicin a přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky Ludvík Frejka. (Pro úplnost dodejme, že další oběť politických procesů padesátých let, Milada Horáková, byla souzena se svou vlastní protistátní skupinou již o rok dříve, 31. 5. – 8. 6. 1950.)
Po celé měsíce byli obžalovaní v politických procesech podrobováni nekonečným výslechům a vystaveni fyzickému i psychickému nátlaku a mučení. Všichni se museli naučit nazpaměť svou výpověď napsanou předem vyšetřovateli a před soudním jednáním, které se konalo 20. – 27. 11. 1952, z ní byli zkoušeni. André Simone tak např. pronesl tato slova:
„Byl jsem spisovatelem. Krásná formulace říká o spisovateli, že je inženýrem lidských duší. Jakým inženýrem duší jsem to byl, když jsem duše otravoval? Takový inženýr duší, jako jsem já, patří na šibenici. Jedinou dobrou službu, kterou mohu ještě prokázat, je, být výstrahou všem těm, které by jejich původ, povaha a charakterové vlastnosti mohly svést na stejnou pekelnou cestu, jakou jsem šel já. Čím přísnější bude trest, tím větší bude výstraha.“
Hlavním žalobcem v tomto procesu byl stejně jako v procesu s Miladou Horákovou Josef Urválek. O vině a trestu obviněných se rozhodovalo na ústředním výboru KSČ a v Moskvě, ne u soudu. V tomto případě Simon a 10 dalších obviněných dostalo trest smrti, tři byli odsouzení na doživotí. Gottwald potom odmítl dát odsouzeným milost, nakonec ani jinak jednat nemohl, a rozsudek byl vykonán uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl potom rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.
Proces se Slánským a tedy i se Simonem měl v Československu velký ohlas, vynesení nejtvrdších rozsudků podpořilo přes 8500 peticí a většina z nich žádala pro všechny obžalované trest smrti. Po Stalinově smrti v roce 1953 došlo k politickému uvolnění a vlně rehabilitací. Spolu s dalším byl v roce 1963 tajně rehabilitován i Simone a 30. dubna 1968 mu byl již veřejně prezidentem ČSSR Svobodou udělen in memoriam Řád republiky, který převzala vdova Ilsa Katzová-Simonová.
Okolnosti smrti Jana Masaryka nebyly objasněny dodnes.
