Byla neustále na útěku – ať už ze své dysfunkční rodiny nebo nejrůznějších státem provozovaných ústavů. A pak se jednoho dne, jako krysa zahnaná do kouta, rozhodla zaútočit proti těm, kdo jí ubližovali. Obětí jejího nešťastného osudu však bylo 26 dívek, které jí nikdy nic špatného neudělaly.
Na začátku příběhu, který vyústil v jednu z největších tragédií v dějinách Česka, bylo špatné rozhodnutí úřadů. Ti poslali nezvladatelnou ale inteligentní Evu Kováčovou do Ústavu sociální péče v Měděnci v Krušných horách, přestože tam evidentně nepatřila. Tamější chovanky byly mentálně zaostalé a Eva mezi nimi vyčnívala jako bílá vrána. Svou živelností, neposlušností i častými útěky přiváděla vychovatelky k zuřivosti, ty k ní byly kruté, snažily se ji utlumit léky a když ji jednou zavřely na noc do márnice, kde byla mrtvola, Eva se podle svých slov zbláznila.
„Tam jsem poznal, že mám narušenou psychiku. Přestože je v márnici tma, tak jsem najednou viděl, že stůl levituje ve vzduchu, a došlo mi, že už nejsem normální. Srdce bušilo, chvěl se mi hlas, byl jsem špatnej,“ popsala později, už jako muž René, reportérovi iDnes. Ve svém zoufalství a bezmoci, poznamenané předchozím sexuálním zneužíváním v rodině i nenávistí k vlastnímu tělu, se rozhodla ústav zapálit.
Noc hrůzy
Jenže to bylo nejhorší rozhodnutí jejího života. V ústavu bylo všechno špatně – kvůli zamčeným telefonům přijeli hasiči s ohromným zpožděním, hasicí přístroje buď nefungovaly, nebo je neuměl nikdo použít, a sami hasiči měli zcela nevhodné vybavení pro zásah v hořící budově. „Nakonec je to stejně pro ty debily lepší, jestliže umřou,“ měli prý tu noc také prohlásit. Z celkem 75 dívek a žen od třinácti do třiceti osmi jich tam 26 uhořelo. A mohlo jich být mnohem víc, nebýt Petra Jarolíma, který jich postupně vynosil ze žhavého pekla celkem patnáct. Nehledě na to, že některé se s ním praly, bály se ho nebo se před ním schovávaly.
René Lízna
Kováčová dostala za žhářství pět let, dvě vychovatelky rok a třetí devět měsíců za týrání svěřené osoby, všechny nepodmíněně. Nezvladatelná Eva si ovšem kvůli svým útokům na dozorce „vykoledovala“ několik prodloužení trestu, takže z vězení vyšla až po devíti letech. Tehdy se jí ujal někdejší disident a politický vězeň, páter František Lízna, přezdívaný kněz vyděděných. Eva po čase začala žít s jeho švagrovou Alenou a postupně, i za pomoci známé sexuoložky Hany Fifkové, prošla změnou pohlaví. Stala se Reném Líznou. Konec příběhu to ovšem nebyl. A dobrý už vůbec ne.
Blázinec a smrt
Po deseti letech se Alena rozhodla od Reného odejít a ten ze zoufalství opět sáhl po zápalkách. Za podpálení bytu, kdy ohrozil životy sousedů celého domu, měl jít opět do vězení. Vzhledem k jeho duševnímu stavu ho ale poslali na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny v Brně. Tam se opakovaně mučil výčitkami svědomí ze svého hrozného činu v Měděnci a zmařených životů svých spoluchovanek. I to mohlo být příčinou, proč v létě 2014 z léčebny utekl a skončil svůj nešťastný život skokem pod vlak.
Requiem pro panenku
Strašlivý případ z Měděnce popsal nejprve ve své reportáži legendární novinář Josef Klíma a na její motivy pak režisér Filip Renč v roce 1991 natočil svůj filmový debut se svou tehdejší láskou Áňou Geislerovou v hlavní roli, jíž zdatně sekundovali Bára Hrzánová, Eva Holubová, Soňa Valentová a i on sám v roli statečného číšníka z nedaleké restaurace, který zachránil před smrtí uhořením patnáct chovanek.
Film ve své době vzbudil obrovský ohlas. Mimo jiné i tím, že vycházel ze soudních spisů z 80. let, které byly údajně poplatné tehdejšímu režimu. Stěžovaly si zejména vychovatelky, které se cítily být vyzněním filmu v jejich neprospěch očerněné. Josef Klíma se jim kvůli tomu dokonce omluvil. Jenže v roce 2019 se proti omluvě ostře ohradila jedna z obyvatelek této podkrušnohorské obce, která si nepřála být jmenována. „Chovaly se přesně tak, jak je to zachycené v tom filmu,“ řekla mi při psaní reportáže z Měděnce u příležitosti 35 let od této tragédie. „A všichni to tu ví!“ dodala.
