Dokladem nejstaršího počítání času jsou neolitické stavby jako hrobka v Newgrange anebo Stonehenge, které umožňovaly určit, který den přesně je dnem zimního slunovratu. Nový rok tedy pro tyto civilizace začínal zřejmě právě tento den. Zimní slunovrat jako začátek roku vychází logicky pro všechny kultury, kde se střídají čtyři roční období a nastává zima se sněhem a ledem, tedy např. i pro keltskou, staré Slovany a další.
Civilizace v podnebí, kde nemrzne, to měly jinak. Staří Egypťané dělili svůj rok na tři roční období – záplavy, setbu a sklizeň a jejích nový rok nastával dnem, by, kdy došlo ke konjunkci, tj. současnému východu, Slunce a hvězdy Sirius., tedy přibližně 17. července. Předkolumbovské civilizace, Mayové, Aztékové, Indové, za počátek občanského, tj. solárního roku považovaly zimní slunovrat. Zároveň však používaly i posvátný rok, tzolkin, o 260 dnech, který se nekryl s tím solárním.
Východní civilizace pracující s lunárním kalendářem mají začátek roku proměnný. Letos začne 4. února a bude to rok tzv. zemního Vepře. Podle tradiční astrologie by to měl být rok velkých příležitosti ve švech oblastech, což však vyžaduje ostražitost a soudnost při jejich hodnocení a využití.
Nejvyspělejší starověká civilizace, císařský Řím, se přiklonil k 1 lednu jako k prvnímu dni úředního roku, kdy se konzulové ujímali svých úřadu. Občanský nový rok nastával 1. března. Teprve Julius César sjednotil oba začátky nového roku na 1 leden. Byl to tehdy normální pracovní den, aby následující rok neproběhl ve znamení zahálky. Ale již tehdy bylo zvykem jíst sladkosti. To proto, by byl nový rok sladký. Bývaly to fíky, datle, med a zřejmě i nějaké pečené cukroví. Cukr jako takový Římané ještě neznali.
V období evropského raného středověku se Nový rok slavil 25. prosince, zároveň s Kristovým narozením. Až od 17. století byl za počátek občanského roku stanoven 1. leden. Ještě předtím však došlo k významné reformě. Papež Řehoř XIII. se rozhodl uvést do souladu tehdy platný Cézarův juliánský kalendář z roku 48 př. n. l. se solárním rokem, od kterého se během doby odchýlil už o 10 dní. Základem reformy bylo tedy těchto 10 dnů jednorázově vynechat. Pravoslavné země však tuto změnu neakceptovali, takže v důsledku toho začíná jejich nový rok sice také 1, lednem, ale o 10 dní později.
Pro úplnost dodejme, že židovský i islámský Nový rok se určuje na základě lunárního kalendáře, jsou tudíž pohyblivý a podle našeho kalendáře se slaví na podzim, v září či říjnu.
V každém případě u nás bývalo dříve zvykem na Nový rok dávat dárky. Konkrétně je tento den dostávali čeledíni a děvečky od hospodáře a děti od rodičů. Nezapomnělo se ani na faráře. Zpěváci v kostele, tzv. literáti, dostávali koledu v penězích. Města si navzájem posílala pozdravy, někdy i doprovázené dary. Přátelé a známí si posílali přání a novoroční dary. Vhodným dárkem k této příležitosti byly medaile s nábožnými rytinami.
Když v lednu začal nový rok, lidé potřebovali nové kalendáře – minuce – na celý rok. Bylo to označení pro středověké a raně novověké kalendáře. Vznikly ze seznamu dní vhodných pro pouštění žilou (lékařská praxe od starověku až do poloviny 19. století). Vhodnost těchto dní byla stanovena na základě astrologie.
Staročeští učitelé posílali před Novým rokem vrchnostem a městským radám psané minuce na příští rok. Očekávali, že za to dostanou nějakou odměnu. Titulní list byl malovaný a ozdobený různými kresbami. S myšlenkou na možný pěkný dárek se učitelé malování minucí věnovali tak intenzivně, že až zanedbávali i výuku ve škole. A jak tomu vždy bývá, někteří tento obyčej odsuzovali.
Vše se vyřešilo tím, že roku 1784 byl vydán patent o tisknutí, kolkování a prodávání kalendářů a tím tento obyčej skončil z moci úřední. Nezaniklo však posílání novoročních přání, dnes hlavně v elektronické podobě. Ta papírová však své kouzlo neztratila ani dnes.
