Ještě hluboko ve dvacátém století se astronomové domnívali, že sopečná činnost je specifikum planety Země. Teorie do té doby hovořila jasně. Obří planety, jako Jupiter nebo Saturn, nemají pevný povrch a ty, podobné Zemi, jsou zase příliš málo hmotné na efekty, které nečekáme. Na vyvrácení podobných domněnek chyběly dostatečně průkazné informace.
To se však změnilo s vysláním prvních vesmírných sond. Dosud nekvalitní, černobílé fotografie se zaostřily, a zachytily realitu povrchu našich sousedů v barvách. Se stoupající kvalitou záznamu bylo nutné některé představy o planetách upravit.
Planeta Merkur je dosud prozkoumána nejméně. Nejen pro svoji blízkost ke Slunci. Na této planetě nebyla dosud sopečná činnost prokázána. Merkur má měřitelné, i když mnohem slabší magnetické pole, a tedy velmi pravděpodobně i tekuté jádro. Venuše na tom je už o něco lépe. Je jenom o něco menší než naše planeta a sondy to k ní mají nejblíže. Je tu však jiný problém.
Zatímco mezi vesmírem a povrchem Merkuru neleží žádná překážka, u Venuše je tomu jinak. Tlak je stokrát vyšší než na Zemi, teplota povrchu přes 400 °C, a místo vody prší kyselina sírová. Pekelné podmínky. Přesto však radarové snímky odhalily řadu sopek, v současnosti neaktivních. Venuše však magnetické pole nemá, a s tím si vědci zatím nevědí rady. Je to takový naschvál do jejich teorií.
Nyní se však otočme ke Slunci zády. Planeta Mars je zřejmě nejpopulárnější. Potenciální kolonie lidstva v budoucnosti, je terčem hlubokého zájmu nejen vědců, ale i autorů sci-fi už po mnoho let. Co se týče velikosti, leží planeta Mars někde uprostřed, mezi Merkurem a Venuší. Stejně jako Venuše nemá měřitelné magnetické pole. Na Marsu zjevně neexistuje desková tektonika, jinak by jeho sopky nemohly narůst do tak obludných rozměrů, jaké nacházíme.
Ty pozemské jsou proti této sopce skutečnými trpaslíky, ale není to jejich vina. Prostě jim vyschl přívod lávy, protože změnily své místo. Olympus Mons sedí stále tam, kde vznikl, a tak může zaujímat plochu velikosti Francie. Výška 26 km, a do kráteru by se vešel celý Londýn. Svahy má však velmi mírné a vy byste určitě nepostřehli, že jdete do kopce. Tato sopka je rovněž vyhaslá, či spíše v historicky známé době se neprojevila.
Velmi zajímavé jsou sopky na jednom z měsíců planety Jupiter. Jmenuje se Io, a patří do známé čtveřice měsíců, které pozoroval již Galileo. Zdejší sopky chrlí síru a sirné sloučeniny a povrch měsíce je směsí nejrůznějších odstínů žluté a oranžové. Teplo v jeho nitru je zřejmě generováno gravitačními, slapovými silami jeho obrovského pána.
Zatím posledním tělesem, na kterém byly pozorovány sopky, je měsíc Enceladus. Obíhá planetu Saturn a je relativně velmi malý, asi 500 km v průměru. Sopečná činnost je vyvolána stejným způsobem jako u měsíce Io. Zde se však jedná o tzv. kryovulkány. To znamená, že v jeho sopečných produktech byste neuhořeli, ale zmrzli. Dusík, kysličník uhličitý a voda. Tak, jako sopky přinášejí velmi často smrt, zde by mohly být tedy i zdrojem budoucího života.
