Zatímco si užíváme čerstvého vzduchu a bereme kyslík v atmosféře jako samozřejmost, vědci z NASA a Toho University varují: Hladina kyslíku na Zemi nebude věčně dostatečná pro život, jak ho známe. Superpočítačové simulace ukazují, že za zhruba miliardu let čeká naši planetu dramatická změna, která povede k zániku většiny organismů.
Brněnská hvězdárna poprvé v jednom termínu nafoukly všechny tři modely vesmírných těles, které si postupně pořídila v posledních letech. Desetimetrové objekty věrně znázorňují povrch Měsíce, Země a Marsu. Zájemci si je mohou prohlédnout do 12. srpna na Kraví hoře, vždy od 14.00 do půlnoci, záleží však na počasí. Modely by mohl ohrozit silný vítr nebo déšť.
Vědci se rozhodli provést inventuru hmotnosti všech pozemských živých organismů, a to na základě sumarizace údajů o živé hmotě v nejrůznějších ekosystémech – a prostřednictvím obrovského množství vědeckých studií dokázali navíc zdokumentovat rovněž i život v podzemí.
Jako pozemšťané trpíme před vesmírem komplexem méněcennosti. Naše planeta je popisována jako prášek, nicotnost, něco, co lze pominout. Není to pravda. Tedy, ne úplně. Vezměme naši planetu a dejme ji na jednu misku lékárenských vah. Na tu druhou dáme planetu Venuši. To je málo. Přidejme Mars a Merkur. Miska se Zemí stále leží na desce vah. Přidáme Pluto a měsíc Europu. Miska se chvěje, ale stále je to pořád málo. Zkusme planetky. Ceres Pallas, Vesta, Juno. Teprve nyní jsou obě misky v rovnováze.
Mars se čím dál častěji skloňuje v souvislosti s dobýváním vesmíru a hledáním možného místa pro kolonizaci mimo Zemi. Jak se ale vypořádat s příliš nízkým tlakem, výkyvem teplot nebo jinou atmosférou? Je tzv. terraformace oním hledaným klíčem k úspěchu?
Před padesáti lety vzlétla sovětská vesmírná sonda Veněra 7, která jako první lidské těleso přistála na jiné planetě, a nejen to. Na Venuši zjistila teplotu 474 °C a tlak jako 900 metrů pod mořskou hladinou na Zemi. Tím definitivně uzavřela kapitolu zkoumání Venuše jako planetu možnou pro osídlení.
Sen o velkém dobrodružství člověka. Měl jej Leonardo da Vinci i Jules Verne, měl jej i Jan Neruda, když psal Písně kosmické. Vše by ale zůstalo jenom snem, kdyby konstruktér Ciolkovskij nevyslal kosmické teorie a potom první lodě do vesmírných dálek.
Měsíc bývá definován jako jediná známá přirozená družice Země, jež kolem ní v pravidelných intervalech, dlouhých konkrétně 29,5 dne, obíhá. Zároveň se však od své mateřské planety dlouhodobě vzdaluje.
Jeanu Bernardu Léonovi Foucaultovi (18. 9. 1819 – 11. 2. 1868 v Paříži) osud nevyměřil ani padesát let života. V tom vědeckém však měl štěstí. V jeho době ještě spousta vědeckých principů a přístrojů na objevení a vynalezení teprve čekala. A nebylo to jen kyvadlo, které nese jeho jméno.
Sopečná erupce je jeden z přírodních jevů, před kterým pýcha člověka taje jako sníh na jarním slunci. Příroda tím pánu tvorstva připomíná, kdo na této planetě má poslední slovo. Vesuv a Pompeje, Mont Pelée a ostrov Martinik, Krakatoa, St. Helens. Ten seznam katastrof je pochopitelně delší a seznam obětí jde do statisíců. Planeta Země dává lidem najevo, že je stále živá a přes svůj věk více než čtyři miliardy let, je stále ještě plná síly, a ve skvělé formě.
Zvláštní název, že? Planetu s tímto pojmenováním totiž v žádné učebnici astronomie nenajdete. Je to škoda, protože takový název by byl rozhodně přesnější. A což třeba Modrá planeta? To by bylo úplně nejlepší. Úžasný pohled na její jasný kotouč, pokrytý bílými mračny, byl dopřán jen velmi malému počtu lidí. Žhavé pláně Venuše, s jedovatými lávovými jezery, rudé a pusté pouště Marsu, který čeká na své kolonisty, nebo na kost promrzlý, ledový svět a mrtvé ticho měsíce Europy. Jen ta třetí planeta je jiná. Její oběžná dráha leží v uzoučkém prostoru mezi žárem a mrazem, a může si tedy dopřát luxus, který nemá žádná jiná planeta této soustavy. Na jejím povrchu je totiž voda i kapalná.
Počítačové simulace potvrdili, že polovina naší galaxie pochází odjinud. Jsme tak skutečně dětmi hvězd. A co tvrdil známý vědec Carl Sagan?
Dnes se podíváme na trochu vážnější téma, a tím jsou planety ve vesmíru, kam by se mohli obyvatelé Země eventuelně přesunout, až to zde bude opravdu k nevydržení. Že se nejedná o žádné plané řeči, to už dávno víme. Planeta Země se nezadržitelně mění a my už s tím nic nenaděláme.
