Narodil se v roce 1830. Císařem se stal v osmnácti letech a panoval neuvěřitelných šedesát osm let. Představte si školáčka v první třídě, na kterého hledí z obrazu císař pán. Z žáčka se stane gymnazista, pak univerzitní student a nakonec možná i profesor. Nebo státní úředník, to už je jedno. Uplyne padesát let a pan c. a k. profesor či úředník odchází do penze a císař pán stále hledí z téhož obrazu.
Maminka Žofie si dala na výchově svého syna opravdu záležet. Jeho otec, František Karel, příliš neoplýval inteligencí, a tak se do výchovy svého syna příliš nepletl. František byl již od dětství utvrzován o síle panovnické moci, nepochyboval o faktu, že císař se za své činy zodpovídá pouze Bohu.
Respekt ke katolické církvi, láska k uniformám a pracovitost do úmoru, to byly tři pilíře povahy Františka Josefa. A konzervatizmus. V řízení státních záležitostí měl zpočátku jako učitele knížete Metternicha.
Zpočátku se snažil, podle hesla, nové koště dobře mete, ale později pochopil, že se nemůže zavděčit všem. Revoluční rok 1848 vynesl mladíka na trůn. Jeho otec udělal totiž jediný moudrý, státnický čin tím, že odstoupil. Nový císař měl potom z revolucí veliký strach a jakékoliv nepokoje, včetně povstání v Uhersku, potlačoval nemilosrdně. Zvláště po zpackaném atentátu na jeho osobu, v roce 1853.
Zatímco doma se mu dařilo, směrem navenek to bylo k pláči. František Josef I. ve svém životě nevyhrál ani jedinou válku. Konce té poslední se dokonce ani nedožil. Prohrál válku s Itálií, prohrál válku s Pruskem. Každý jistě zná bitvu u Sadové v roce 1866.
František Josef neměl štěstí ani v osobním životě. Z krasavice Alžběty Bavorské známé pod přezdívkou Sissi, se vyklubala včelí královna, která byla všude raději, než v císařské ložnici. Ne, nenasazovala svému Františkovi parohy, pouze cestovala, léčila si svoje bolístky, a čím dále byla od Vídně, tím byla zdravější. Byla inteligentní a věděla, že jisté mužské potřeby nemůže zanedbávat ani císař, a vídeňská herečka Kateřina Schrattová, kterou mu snad sama doporučila, se svého úkolu zhostila zdatně. Byla svému panovníkovi věrná, a i když ho přežila o čtvrt století, nikdy o jejich vztahu nic neřekla ani nenapsala.
František Josef I. byl hluboce věřící katolík. Zřejmě proto rány osudu pokládal za zkoušky, které na něj Bůh sesílá. Jeho mladší bratr byl zastřelen v nešťastném mexickém dobrodružství, jeho jediný syn, korunní princ Rudolf se zastřelil v roce 1889, a nakonec i jeho milovaná Alžběta našla smrt v podobě pilníku, z rukou italského anarchisty, o devět let později.
Do nového, dvacátého století tak císař vstupoval jako starý, opuštěný muž. Pomalu přestával rozumět světu i lidem. Netrpěl demencí, naopak. Zdaleka nebyl takový, jak ho líčí Jaroslav Hašek. Mluvil několika jazyky, včetně češtiny. Zkrátka se zasekl v devatenáctém století, odmítal novinky, jako bylo elektrické osvětlení, nebo telefon. K jeho konservatismu se přidala i lakota, byl například schopen nosit jedno spodní prádlo tak dlouho, dokud se praním neroztrhalo. Císař František Josef I. zemřel na zápal plic 21. 11. 1916, v průběhu světové války, kterou si nepřál, nicméně podlehl, jako velmi starý muž, naléhání svého válkychtivého okolí. Úřední listiny, které byly snad jeho jedinou životní vášní, vyřizoval ještě několik hodin před smrtí.
