Lidé již v dávných časech pozorovali přírodu. Nebyli přírodou obklopeni, žili v ní, byli její součástí po celý život. Příroda člověka živila, ale byla i často velice krutá a lidé nezřídka zápasili o holé přežití. Plynuly věky a lidé zjistili, že některé přírodní jevy se pravidelně opakují. Viděli Slunce vycházet i zapadat každý den na jiném místě obzoru. Viděli, jak každý den stoupá na obloze stále výš a více hřeje, aby po určitém čase zesláblo a uvadlo stejně jako jejich okolní svět. Pozorovali i to druhé, noční světlo, které nehřálo, ale i noc za nocí ubývalo, až se jeho srpek ztratil v ranních červáncích. Po nějakém čase se však objevilo a opět narostlo, do tvaru zářícího stříbrného kotouče.
Bylo to jen otázkou času, kdy nějaký zvídavý a všímavý člověk učiní první zářez do kosti, kmene stromu, kdy uváže první uzlík na koženém řemínku, vyryje rýhu do kamene. A při dalším východu Slunce či Měsíce znovu a znovu. Později byly tyto značky nahrazeny něčím trvalejším než zářez do kmene stromu. Nejdříve hliněné kruhové valy, později kamenné stavby a často i jednotlivé kameny, umístěné na významných pozorovacích místech v krajině.
Měření času pozorováním nebeských těles nabylo významu již před 10 000 lety s počátky zemědělství na Středním východě. Znalostí a zkušeností mnoha předchozích generací bylo použito ke stanovení doby, kdy je třeba zasít, sklidit či vyhnat dobytek na pastvu. Žádná starověká civilizace a první státní útvary se neobešly bez měření času a kalendáře. Na tyto kultury však hledět nebudeme. Vrátíme se ještě o tisíc let nazpět do doby, kdy kamenné bloky egyptských pyramid ještě čekaly v lomech na své stavitele. Do české kotliny pozdní doby kamenné, 7000 let proti toku času.
Tehdejší příroda Střední Evropy byla drsná a nedala člověku nic zadarmo. Naši předkové nemohli počítat s mnoha teplými dny, dlouhým slunečním svitem, plochami rodící půdy a dvojí roční sklizní. Většina území byla pokryta souvislým kobercem listnatých lesů v podhůří hor s bažinami. Vyrvat jí kousek úrodné půdy bylo velmi pracné a výsledek byl značně nejistý. Trojnásobný zisk zrna, oproti setbě, to už byla velmi dobrá úroda. Člověk té doby musel tedy pečlivě volit čas kdy zasít a kdy sklidit. Byla to leckdy otázka přežití. Jeho znalosti pohybu Slunce a ostatních nebeských těles rázem nabyly na svém významu. Nezáleží na tom, že tyto údaje byly známy jen úzké vrstvě zasvěcených, kteří pochopitelně těchto znalostí využili k privilegovanému životu. Tyto znalosti však umožnily přežít všem a to je podstatné.
Ještě dnes se můžeme na území Čech setkat s tajuplnými kameny či řadami, které jsou opředeny množstvím lidových pověr a pověstí. Plynula staletí a pohanské kultovní symboly na sebe většinou přijaly znaky křesťanství, což je uchránilo od zničení. Až do dnešních dnů.
Jejich tvůrci odešli, ale jejich dílo zůstalo. Pocity nadřazenosti a pohrdání k jejich práci však bychom mít neměli. Minuli jsme se jen o 200 generací. Byli to tedy již naprosto stejní lidé jako my. Zaslouží si naopak naší úctu, protože k přežití museli použít něco, na co my už leckdy zapomínáme. Je to rozum.
Jejich práce bychom si měli vážit a o památky na ně se starat, pečovat o ně a ze sobeckých zájmů je neničit.
