1 – Smlouva o vzájemné pomoci
Československo-sovětská smlouva o vzájemné pomoci byla podepsaná r. 1935. Oba státy se zavazovaly, že si v případě napadení poskytnou vzájemnou pomoc. Platnost pomoci byla podmíněna pomocí ze strany Francie. Sovětské letectvo mělo hlavně vyrovnat naše šance proti Německu ve vzduchu. Do dnešního dne není však rozřešena otázka sovětské vojenské pomoci naší republice.
Sovětský svaz nebyl západními mocnostmi vnímán jako obránce demokracie, když během své existence likvidoval miliony vlastních občanů a k tomu ještě nasadil korunu v dobách „velkého teroru“ (1936 – 1938) kdy se vše dělo podle přání a vůle Stalina.
2 – Zbrojní výroba v ČSR
V průmyslové oblasti u nás panovaly konkurenční neshody a rozpory výrobců vojenské techniky, kteří především sledovali svůj zisk. Na to doplatila kvalita a modernizace zbraní. V např. v případě stíhačky AVIA B-534 to bylo určující stanovisko všemohoucí podniku Škoda Plzeň. Vynutila si taková technická řešení, která tomuto letadlu ve vývoji způsobila značné škody.
Vývoj moderního stíhacího letounu AVIA B-35 byl zahájen příliš pozdě na to, než aby ho mohl být v dostatečném množství zařazen do výzbroje čsl. armády. Oproti předchozímu typu to byl dolnoplošník. Prototyp byl zalétán v době mobilizace v září 1939. Bohužel dostal motor o slabším výkonu, ale i tak dosáhl max. rychlosti 495 km/hod.
3 – Porovnání výzbroje armád ČSR a Německa
Německá armáda ve výzbroji výrazně převyšovala naši takřka ve všech druzích zbraní. Měli jsme jen více horských, pevnostních a nejtěžších děl a moždířů. Uváděná výzbroj Wehrmachtu je z r. 1938, bez započtení zbraní získaných připojením Rakouska (březen 1938). Počty uváděné v jednotlivých publikacích se však liší.
Do vzdušných bojů by převážně startovaly německé dolnoplošníky Messerschmitty Me-109 a Heinkel He 112, prvně nasazené a vyzkoušené ve španělské občanské válce (1936 až 1939), kde získaly absolutní nadvládu nad stíhačkami Polikarpov I-16 (max. rychlost 462 km/hod), dodanými Druhé španělské republice Sovětským svazem. Před norimberským soudem se Herrman Göring zmínil o této nacistické vojenské intervenci ve Španělsku. Jako jeden z důvodů uvedl, že „moje mladá Luftwaffe si musela ověřit různé technické postupy“. Výkony našich dvouplošníků AVIA B-534 a německých moderních stíhaček mluví samy za sebe, např. Me-109 dosahoval max. rychlosti 620 – 680 km/hod oproti naší Avii, kde to bylo jen 394 km/hod.
Hitler po svých zkušenostech z 1. světové války odmítal zákopovou válku a prosazoval rychlý postup Blitzkrieg. V případě střetnutí měla být celá naše republika za týden obsazena. K tomuto účelu Německo budovalo tankové divize, pěchota se vezla na autech. Oproti tomu my jsme se mohli bránit lehkými tanky a dragouny na koních, i když byli vycvičeni v pěchotní taktice. Tanky pak byly páteří německého útoku na Polsko. Kromě toho bychom museli bojovat na třech frontách – na západě proti Německu, na severu Moravy proti Polsku a na jihu Slovenska proti Maďarsku. Z našeho hlediska by to byla obrana, ale ostatní mocnosti by nás mohly považovat za viníka, který způsobil 2. světovou válku.
4 – Siegfriedova linie (Westwall – Západní val)
Bylo to německé obranné pásmo s úkolem chránit Německo od západu. Táhlo se takřka po celé délce francouzsko-německé hranice, místy až 50 – 60 km do vnitrozemí. Pověstným prvkem jsou několikanásobné řady „dračích zubů“. O tento val vedli spojenci po invazitvrdé boje provázené těžkými ztrátami lidských životů. Vybudována byla proto, aby Francie nepodlehla pokušení zaútočit na Německo, pokud bude Hitler válkou získávat „životní prostor“ pro své obyvatelstvo na východě.
I když ještě v této době nebyla dodělaná, byl by to pro francouzskou armádu těžký oříšek překonat ji. Ve Francii byly v živé paměti vzpomínky na 1. světovou válku s jejími ohromnými ztrátami na životech. Francouzi spolu s ostatními evropskými politiky věřili, že po mnichovské dohodě nepřijde Hitler s dalšími nároky a nebude vyvolána nová válka. Slíbená záruka Německa za nedotknutelnost hranic zbylého Československa pak byla vázána podmínkou uspokojení požadavků Maďarska a Polska. A Hitler dovedl mistrně využít důvěry Daladiera a zvláště Chamberlaina ku svému prospěchu. Nabízí se srovnání, které prý použil Lenin o západních intelektuálech velebících tyranský režim Sovětského svazu – „užiteční idioti“. A tak Francie raději volila cestu zrady v duchu úsloví „slib je móda, splnit ho je však škoda“.
5 – Československé opevnění
Soustava pevností a pevnůstek měla chránit naše hranice proti státům, které vůči nám vyznávaly nepřátelskou politiku. Budovala se na hranicích s Polskem, Maďarskem, Rakouskem a především s Německem. Dali jsme na radu Francie, která budovala Maginotovu linii na svých východních hranicích. Tento způsob obrany měl zastání i u prezidenta Beneš a v zahraničí bylo opevnění někdy nazýváno Benešova linie. Nakonec nám nebylo nic platné a padlo do rukou Němců bez boje. Musíme vzít v úvahu, že němečtí vojáci nebyli zase tak hloupí. Ti ze Sudet znali okolí a snadno by našli způsob průniku do republiky. Některé pevnosti mohli obejít, hlídat a vrátit se až po úspěšném tažení Pak by posádku zajali nebo zlikvidovali. Částečným rozebráním pevností získali zbraně, střílny a pancéřové prvky, zbylé pevnosti používalo německé vojsko k výcviku. Objekt mohl fungovat samostatně 7 až 14 dní
6 – Měli jsme se postavit na odpor Německu?
Otázku, jak by dopadla případná válka, kdyby se naše republika v září 1938 postavila na odpor, nevíme, a asi nebude rovněž nikdy vyřešena. Všechno to jsou jen teoretické spekulace a odpověď by dalo jen samotné střetnutí. Bojová morálka našich vojáků byla vysoká, opírající se o legionářské tradice a prodchnutá silným vlastenectvím a láskou k rodné vlasti. Vždyť bránili svou rodnou zem, své domovy, své rodiny. Příkladně se to ukázalo při částečné mobilizaci 20. května 1938 a 23. září téhož roku. Většina záložníků rukovala zvesela a s nadšením zaujala příslušné bojové postavení. V podstatě se dá říci, že to byl poslední zoufalý pokus přimět Hitlera, aby se vzdal plánu obsazení Sudet. Ten však potřeboval po snadném připojení Rakouska další úspěch, pokud možno bez boje, aby posílil své postavení doma a svou vůlí a neústupnosti získal u evropských politiků potřebný respekt. Ale vláda už projednávala, jakým způsobem a kdy se hranic vzdá. Benešovi to bylo jasné, když dal rozkaz ke zrušení mobilizace, že naše obrana může být účinná jen po krátkou dobu, maximálně 3 týdny. Nehledě na to, že další sousední státy, Polsko a Maďarsko, číhaly jak supi na snadnou kořist.
Toho si bylo vědomo i německé velení, které počítalo se ztrátami převyšujícími 50 %. Pokud by Němci zvítězili, bylo by to jejich Pyrrhovo vítězství a nějakou dobu by jejich armáda nebyla plně bojeschopná.
Československo postavilo na hranicích 40 bojových divizí, Němci měli pro útok k dispozici zhruba stejný počet. K tomu není přičteno 7 reoragnizovaných rakouských divizí a mohli disponovat dalšími až 180 divizemi ze záloh, i když neúplnými a nedostatečně vycvičenými. V létě měla německá armáda ve zbrani asi 800.00 vojáků, zálohy čítaly přes 300.000. (Počet obyvatel Německa po připojení Rakouska: 74 mil., ČSR měla 15,1 mil. a z toho 27 až 30 % Němců a Maďarů. Národnostní složení obyvatelstva byl vůbec problém (kolem 30 % obyvatel bylo Němců a Maďarů). Např. asi polovina vojáků německé národnosti se nedostavila na výzvu při mobilizaci. Hospodářská situace byla zvláště tíživá v Sudetech, kde byl v 30. letech mnohem horší dopad krize než ve vnitrozemí a čsl. vláda tyto problémy přehlížela. Hitlerovo Německo v tu dobu vypadalo, díky své mohutné propagandě, jako vzorný a prosperující stát. V zahraničním tisku z poloviny 30. let se začaly objevovat názory, že vlastně Německo vyhrálo 1. světovou válku. Vítězem nemůže být Francie, kde stávka stíhá stávku nebo Anglie, která se zmítá ve vnitřních rozporech. Ani to nemohou být Spojené státy, kde stále přibývá stávek. (Obdobný názor panoval za socialismu vzhledem k „hospodářskému zázraku“ Západního Německa.)
Nacističtí předáci v průběhu norimberského procesu vypovídali, že by ČSR byla vojensky napadena i v případě naší vojenské obrany, protože Hitler znal důležitost výpadního klínu a bašty odporu v naší zemi.
7 – …mnozí z nás by se nenarodili
V případě, že bychom se sami dokázali postavit Hitlerovi, stejně by k válce došlo a dopadli bychom jako Poláci o rok později. Stali bychom se národem hrdinů, ale mrtvých hrdinů. Pokud bychom zůstali na svém území, ale s tím Hitler nepočítal, byly by všude pomníčky se jmény padlých, tak jako jsou z 1. světové války. Pár desítek let by se na jejich hrdinství vzpomínalo a až by zemřeli pamětníci, upadli by v zapomnění. Vždyť pro současnost je tato válka tak vzdálená jako třicetiletá válka a stejně taková je o ní povědomost. Podívejte se, kolik je na oslavách Dne vítězství 8. května občanů Prahy, která má 1 a ¼ milionů obyvatel. Kdyby tam nebyli politici, oficiální účastníci a vojsko, tak je tam téměř prázdno.
Kdyby naši otcové a dědové tehdy bojovali, mnoho by jich padlo hrdinnou smrtí a zůstaly by po nich vdovy a sirotci. Další velké oběti by byly mezi civilním obyvatelstvem a…mnozí z nás by se nenarodili.
