Armádní manévry u nás i ve světě
V druhé polovině 30. let minulého století postihla Evropu „horečka“ zbrojení. Anglie zvyšovala počet letadel a lodí. Na německé zbrojení odpověděl Sovětský svaz snížením hranice let pro brannou povinnost a „vydupal“ tím mladou armádu o síle asi dvou milionů mužů. Následovala odpověď z Německa v podobě prodloužení vojenské služby, čímž jeho vojenská síla vzrostla o dva miliony. Mussolini prohlásil, že může v několika hodinách postavit armádu o síle osmi milionů mužů. Francie se vrátila k dvouleté prezenční službě a zbrojí. A Stalin prohlásil, že si nepřeje s nikým válku, ale že uvítá každou válku, která Sovětský svaz nebude nic stát.
Situaci v naší armádě komplikovalo národnostní složení. Otázkou bylo, jaký postoj by v případném střetu zaujali Slováci, a nesmíme zapomenout, že na základě branného zákona byla v čs. armádě hnedle ¼ vojáků německé národnosti.
Jednání Francie, Anglie a Německa o nás bez nás
Hitlerovy hysterické projevy začaly znepokojovat Francii a Anglii a proto se souhlasem čs. vlády lord Runciman, bohatý rejdař, navštívil ČSR, aby nestranně posoudil situaci německé menšiny v pohraničí. Jeho jednání mělo však k nestrannosti hodně daleko. Jako stoupenec politiky usmiřování, s prezidentem a vládou jednal odměřeně, ale s vrcholnými představiteli Němců si však výborně rozuměl. Jeho návštěva nic nevyřešila. Naopak pozvedla sebevědomí a odhodlání Němců, kteří v čele s dalším představitelem SdP K. H. Frankem odmítli tzv. třetí plán a dokonce i čtvrtý plán, který souhlasil s jejich karlovarskými požadavky. Vše šlo přesně dle Hitlerových instrukcí – nepřijmout od vlády žádné návrhy.
V pozadí byl ještě jeden problém. Němci ztratili po skončení 1. světové války své kolonie, které byly převážně v Africe. To v nich vyvolávalo pocit křivdy a snahu o jejich znovuzískání. Britové při jednáních Hitlerem nadhodili návrh, že by se o tom dalo jednat, pokud by měli záruku o jeho dobrém chování ve střední Evropě. Hitler, který už měl dávno v hlavě vizi nových koloniích na Východě se rozzuřil a řekl, že koloniální problém může počkat.
Francie spolu s Anglií neléhaly na Beneše, aby vyšel Henleinovi co nejvíc vstříc a přistoupil na co největší možné ústupky. Napadení ČSR si Francouzi nepřáli a rozhodli se použít jakýkoliv nátlak, aby k němu nedošlo. Podle Britů Francie řešila dilema války nebo zrady. Anglie, která s námi sice neměla spojeneckou smlouvu, zato zvláště aktivně podporovala politiku usmíření pomocí svého vyslance lorda Runcimana. Události následující dní pak ukázaly, jak neúčinná měla tato politika být.
