Petr Kotvald: Baví mě, když lidé berou koncert jako jednu velkou jízdu

Šedesátiny pojal jako oslavu písniček, z nichž některé také slaví, neboť vznikly v devítkových letech (třeba Milujem se čím dál víc v roce 1989). Natočil nové album, které je plné svěžích tanečních skladeb i balad, napsal svůj první písňový text. Má stále plno invence, na pilu už ale léta netlačí, protože ve třiceti ho to málem stálo život. „Nemusím urvat všechno, být nutně všude a se všemi,“ uvedl pro Náš REGION zpěvák Petr Kotvald.

Na nové album LX jste napsal svůj první text Šedesát, v němž boříte představy o lidech v tomto věku. Jak jste se do psaní pustil?

Přišlo to vlastně náhodou. Když jsme točili album, předával jsem postupně hudební nápady, které složil Martin Blažek, textařům – Pavlu Cmíralovi a Marku Sloupovi. A v jednu chvíli se stalo, že už jsme měli natočený hudební základ a oni ještě psali texty k jiným písničkám. Snímek jsem si pouštěl dokola v autě a říkal si, jak je to výborná pecka, která má nátěr a chtěla by nějaký dobrý slogan. Prozpěvoval jsem si za volantem „týdádá, šedesát, šedesát, no to je síla“. Jelikož kluci pořád psali a neměli na text čas, doplňoval jsem řádek po řádku a bylo to. Vznikl během večera a noci. Druhý den jsme natáčeli ve studiu, nikomu jsem nic neřekl, začal zpívat, přičemž nikdo ve studiu se nijak necukal a nebyl vyděšený. Na závěr mi řekli, že to tak může zůstat, že je to vtipné, a doděláme jen vokály.

Většinu písní vám textuje Pavel Cmíral. Jste spolu již pracovně sžití?

Jsme na sebe napojení. Někdy je text věrným otiskem mé životní situace, někdy jen umělecká licence. Pavel mě má naskenovaného. Jsme blízcí přátelé a on ví, co se kolem mě děje, doma, s dětmi, ve vztazích. Občas jsem sám překvapen, čtu mezi řádky a objevuji, co v textu je. Pavel říká, že je to jen řemeslo, v tom mu ale moc nevěřím. Má obrovský dar. Samozřejmě, že řemeslo je základ, jeho věci ale fungují i jinak. Nepotřebuji psychoanalýzu, z radostí, trablů i bolestí se díky mini příběhům v textech dokážu vyzpívat. A když to podobně cítí i posluchač, je to zázrak. Nechci to přeceňovat, jsou to jenom písničky, nicméně je to tam.

Některé ty písničky už zlidověly…

To je pravda. A jsem za to nesmírně vděčný. Nepřestává mě fascinovat, že abstrakci, jakousi nehmotnou představu, někdo vtiskne do harmonie a prostým rytmickým sledem tónů vytvoří melodii, která nás v kombinaci s textem nutí tančit a bavit se, dokáže nás dojmout a cítit se nadpozemsky.

Stavíte hodně na původní tvorbě, na novém albu LX máte jen dvě převzaté věci. Je podle vás v českých tvůrcích hodně invence?

Ano a ano. Dřív jsem si říkal, že moji fandové se k některým zahraničním songům a interpretům, které mám rád, nedostanou, a proto je fajn tu konkrétní písničku udělat s českým textem, byl jsem až k neudržení. A tak jsem točil Jacksona, Wondera nebo Stinga. Tak vzniklo v roce 1998 výjimečné album „Pan Petr Kotvald zpěvák, zpívá texty Pavla Cmírala“. Dodnes jej považuji za pro mě přelomové. Ve světě jsou remaky – předělávky starých songů do nových verzí – běžné. Remake do češtiny je ale zvláštní a ve všech ohledech těžká disciplína. Tu zvládají jen opravdoví mistři jazyka. Jako byli a jsou Zdeněk Borovec, Boris Janíček a samozřejmě Pavel Cmíral.

Ale stejně víc stavíte na české tvorbě, proto jsem se ptala na invenci českých tvůrců…

Určitě, převzaté písničky jsou jen střípky, na které jsem narazil. Nové album jsme původně plánovali jako komorní „šansonové“, kde bude pár libůstek, které jsem si během let ze zahraniční tvorby vyzobal. Jak se výročí šedesátky blížilo, čím dál víc jsem si říkal, že album by nemělo být vážné, ale plné života, protože každý den přichází novým ránem, můžou přijít nové výzvy a deska musí být současná. Poprosil jsem klávesistu Martina Blažka, s kterým spolu v kapele Trik hrajeme už několik let. Martin je mladý a plný invence, přinesl nápady, na kterých nebylo prakticky co měnit.

FOTO: Petr Kotvald

Petr Kotvald - FOTO ROZHOVOR – Baví mě, když lidé berou koncert jako jednu velkou jízdu – foto Petr Kozlik 1Petr Kotvald - FOTO ROZHOVOR – Baví mě, když lidé berou koncert jako jednu velkou jízdu – foto Petr Kozlik 2Petr Kotvald - FOTO ROZHOVOR – Baví mě, když lidé berou koncert jako jednu velkou jízdu – foto Petr Kozlik 3Petr Kotvald - FOTO ROZHOVOR – Baví mě, když lidé berou koncert jako jednu velkou jízdu – foto Petr Kozlik 4Petr Kotvald - FOTO ROZHOVOR – Baví mě, když lidé berou koncert jako jednu velkou jízdu – foto Petr Kozlik 5

Povedly se mu taneční písně i balady.

Tak. Tvořit s ním je velmi osvěžující. Už předtím mi napsal dvě písně – vánoční Jezu Kriste, listuj bystře a Milenci. Na novém albu dostal velký prostor a ukázalo se, že umí, jsem z toho nadšený. Vzniklo album, které hraje současně a přitom zní jinak, než jsem doposud zněl.

Podle mého laického sluchu jsou tam víc slyšet živé nástroje…

Ano, dřív jsem zněl víc elektronicky, nové album je trochu akustičtější, ale zdaleka ne akustické příliš. Šlape to.

Chtějí po vás lidé na koncertech hlavně starší písničky, nebo berou, i když zazpíváte nějakou novou?

Když zařadím novou, nezlobí se. Vždycky je to kombinace všeho.

Co jsem si všimla, fanoušci obecně chtějí na koncertech slyšet staré prověřené šlágry, kdežto zpěváci jsou natěšeni na ty nové. Je to tak?

Trochu samozřejmě ano. Já měl ale štěstí a nenajdu písničku, kterou bych nechtěl zpívat. Mám to tak, že do nových věcí jsem vždycky strašně zamilovaný a chci si je užít. Koncert musí mít nějakou stopáž a do devadesáti minut dostanete tak třiadvacet čtyřiadvacet písní, víc ani ťuk. S tím chtě nechtě musíte nějak naložit. Takže já mám problém ne s tím, co hrát, ale co nehrát. Fakticky je mi každé písně líto. Říkám si, že třeba Kdekdo je dál dnes hrát nebudeme, pak si zase říkám, co když to někomu bude chybět, tak zvažuju. Pak probírám nové písničky Šedesát, Brejle nebo Dvanáctá a dojde i na ně . Občas může být koncert dost dlouhý.

Něco dáte i v přídavcích, ne?

I to ale musí být připravené a jasné předem. Všechny technické složky koncertu fungují společně a technologie je neoblomná. Hrajeme takzvaně na klik, a v pořadí písní téměř nelze improvizovat. Kapela i technika musí dopředu vědět, co se bude hrát. Kdyby člověk hrál v klubu o třech lidech, jde to. To je ale jiná disciplína.

Je za tím zkrátka plno tvrdé práce, ale působí to přirozeně. Co myslíte?

Mělo by to tak být. Je skvělé, když má divák pocit, že je to jen tak mimochodem. Když jsem já sám na koncertě někoho jiného a tohle kouzlo nenastane, je mi to líto. A nepomůže ani to, když z toho tečou peníze a je to komplikované i produkčně. Posluchač a divák by měl být do dění na jevišti maximálně vtažený a brát to, co se v sále děje, jako jednu velkou jízdu.

Vaše balady hodně stojí na textech, ale i v mnoha vašich tanečních písních lze najít přesah.

Když to tam slyšíte, tak to tak nejspíš bude. Někde máte šanci tam poselství namontovat, jinde platí, co je psáno, to tam je! Nikdy jsem nenazpíval text, za kterým bych si nestál. V tom je Pavel Cmíral jedinečný. Od své první sezóny v roce 1986 si dělám co chci. Nikdy jsem se tomu nechtěl zpronevěřit. To by vám moji autoři potvrdili, že jsme písničky mockrát předělávali. A zase někdy všechno sedne hned, třeba u písní Milujem se čím dál víc nebo Mumuland. Tam nebylo co měnit.

Mumuland je velmi volnomyšlenkářská píseň, kterou si zpívají i někteří anarchisti, zvláště pak slova „nemaj tam banky a parlament“…

Výborně! V tomhle je Pavel Cmíral zkrátka geniální. Tahle píseň zvedala emoce, asi jako každý jiný megahit. Má milion příznivců a milion odpůrců. Možnost napsat do textu prakticky cokoli považuji za úžasnou věc. Daleko víc volnomyšlenkářský je ale podle mě text písně Dej nám sex: „Dej nám sex a netrestej nás, dej nám sex, ať do sebe dem.“. To je přece krásná věta. Komu není dáno, řekne, že je to trochu vulgární, komu dáno je, ví, že musíme být opatrní v tom, co v životě děláme, a i když nám to je příjemné, tak bacha, bacha, zvednutý prst.

Matěj Ruppert: Když umělec do své tvorby promítne, co cítí, je to o to pravdivější

Gabriela Osvaldová vám napsala text písně Uniformy, kde mimo jiné zpíváte: „…Cítí se výtečně, smí v řadách stát. Jsou oděni válečně, jdou zastavit, stát… Od metálů oči asi tě pálí. V jejich záři mozek mi zvad…“ Je to podle mě silné sdělení o tom, že plnění rozkazů vede i k válkám, člověka mění v necitlivé monstrum.

Gábina mi napsala i text Sláva Bárbý. To jsou výborné texty. S odstupem se může zdát, že v Uniformách se nic neděje, je ale třeba vzít v úvahu, že písnička vznikla v roce 1991, kdy bylo sice dva roky po revoluci, společnost ale pořád nebyla moc zvyklá na takové srandy, výtky, navážení se do někoho, a to kór od popíkáře. Gábina v textu vystihla, že světem hýbou vymaštěné zelené palice. Jasně, že se to muselo rýmovat, být vtipné, ale poselství tam je jasné: dejte si bacha na ty, co slepě dupou s davem a jsou sešněrovaní uniformitou, ti nás mohou zavléci do pěkného průšvihu.

Vraťme se k písničkám z nového alba. Natočil jste klip k titulní písni Šedesát. Chystáte další?

Klip k písničce Šedesát jsme udělali hodně jednoduše a barevně. Teď jsme před premiérou klipu k písni Dvanáctá (rozhovor se uskutečnil předtím, než byl klip zveřejněn – pozn. red.). Stylista Dušan Chrástek říkal, že „ta vánoční“ písnička z alba je bezvadná, že by bylo dobré natočit na ni klip. Reagoval jsem tím, že tam žádná vánoční není. On ale trval na svém – že v ní slyší zvonečky a text je jasný: tajný přání já s tebou mám, a noc ho chrání, nic nezkoumá, noc kouzelná zvláštní mocí, najednou nás houpe v bocích. A najednou mi došlo, že má na mysli Dvanáctou, která je o velkém očekávání, o tom, že se blíží chvíle s velkým Ch a den s velkým D. Lze to vidět i tak. A tak vznikla vánoční píseň z písničky, která původně vánoční vůbec nebyla.

Máte rád Vánoce?

Mám a moc. Vnímám je jako intimní chvíle rodinné pohody a setkávání s blízkými lidmi. A mezi ně neskromně počítám i příznivce mých tradičních koncertů Vánoce hrajou glórijá. Bez nich by to nebyly Vánoce. Stejnojmenná písnička úžasného Jindřicha Parmy zlidověla a je s Vánocemi spjata už dvacet let. Letošní jediný koncert v pražském kostele Šimona a Judy se uskuteční 21. prosince a je už od září beznadějně vyprodaný. Za to jsem na jednu stranu šťastný, ale na druhou mě mrzí, že se tam nedostanou všichni, kteří by rádi. A tak slibuji, že napřesrok budu s počtem koncertů o adventu stědřejší. Těšit se už můžou v Karviné, Pardubicích a 19. prosince 2020 v Praze.

Jak jste vlastně oslavil šedesátku?

Vydáním alba LX a koncertem na jevišti. Některé moje písničky totiž také mají letos kulatiny, neboť vznikly v devítkových letech. Třeba Milujem se čím dál víc, Francouz nebo Plačky a Dej nám sex. Tak jsem se k těm mým milovaným holkám přidal. Bylo to skvělé představení a díky ohlasům připravujeme teď na jaro a léto celou koncertní sérii LX.

Nemohla jsem sehnat zpěvníček Suchého a Šlitra, tak jsem si začala skládat sama

Plánujete?

Ano i ne. Někdy jsem něčemu trošku pomohl, ale nikdy moc neplánoval. Spousta věcí v mém životě se prostě stala. Ve třiceti, v revolučním roce, jsem měl velký zdravotní problém, byl jsem téměř na umření. Moc jsem tehdy tlačil na pilu a neposlouchal signály těla. Řekl jsem si, že budu trochu rozumnější, že nemusím urvat všechno, být nutně všude a se všemi. Ležel jsem v nemocnici v Londýnské a bydlel v Šafaříkové, viděl jsem do vlastních oken a nevěděl, zda se domů ještě vůbec někdy dostanu.

Zbrzdil jste?

Ano, pochopil jsem, že ze dne na den může být všechno jinak. Říkal jsem si, že přeonačím způsob života, jestli to vydejchám. Povedlo se. Někdy mě sice můj vnitřní motor tlačil dál a někdy jsem se cítil nevyužitý, pak jsem si ale řekl, že jsem si své karamboly už prožil a mám být rád, že mohu dělat to, co mám rád, a být s těmi, které miluji. Když už je přetlaku ve mně moc, udělám si radost, a pustím se do nového projektu. Tomu se pak věnuji maximálně. Když mám neklid a nepříjemný pocit, navlíknu si tepláky, rukavice a čepici, vezmu psa a jdu ven. Nebo makám na zahradě, jedu jak fretka, protože si tím vyčistím hlavu.

 

Petr Kotvald (60)

Začínal v dětském žateckém sboru, slavil úspěch na festivalu Mladá píseň Jihlava a Děčínská kotva, v první polovině 80. let ve dvojici se Stanislavem Hložkem spolupracoval s Hanou Zagorovou a orchestrem Karla Vágnera, z čehož vzniklo plno hitů (nejznámější Holky z naší školky), v té době i vystudoval elektrotechnickou fakultě ČVUT. V roce 1986 se vydal na sólovou dráhu, získal opakovaně ocenění Diskoslavík, nazpíval plno hitů (Milujem se čím dál víc, Gejzír, Kdekdo je dál, Je v tahu, Vánoce hrajou glórijá, Mumuland a mnoho dalších). Doposud vydal devatenáct sólových alb, přičemž to letošní, u příležitosti šedesátky, nese název LX.

Včera, 17:30
Po revoluci zazářil na pražském divadelním nebi jako hvězda nejvyšší velikosti. Diváci jeho hry milovali,...
Včera, 16:00
Anolis barakojský získal své „slavné“ jméno podle oblasti Baracoa v nejvýchodnější části ostrova Kuba, v...
Včera, 14:00
Možnost cestovat v čase je tajným přáním mnoha milovníků záhad. Bohužel, Einstein, i tvůrci vědeckofantastické...
Včera, 13:56
„Kde jsem se učil? Slyšel jsem od svého dětství mnoho o Komenském a jeho Orbis...
Včera, 11:30
Každý rodič chce pro své dítě jen to nejlepší. Možná proto kontroluje každý jeho krok,...
Včera, 10:00
Přestože pocházela z „dobré“ rodiny, její dětství šťastné nebylo a už ve 13 letech se...
Včera, 09:01
Návrh zákona o České komoře porodních asistentek, který bude projednávat Senát, zřejmě ztratil bezvýhradní podporu...
Včera, 08:00
Zbyla vám prkénka a zároveň chcete pomoci ptáčkům? Zkuste si s námi vyrobit jednoduchou ptačí budku,...
21.2.2020
Když potřebovala Francie pomoc, zjevila se jako boží blesk z čistého nebe. Bylo jí pouhých...
21.2.2020
Byl jednou jeden lékař. Zemřel kdysi, před mnoha staletími. Bylo to však v únoru, a...
Reklama