Bylo to těsně před válkou prusko-rakouskou, když jeho otec Václav (1840 – 1906) založil anebo převzal ve svém rodišti ve Kbelích u Prahy malý podnik na výrobu asfaltové lepenky,
V roce 1868 se výhodně oženil a věno investoval do nákupu pozemků v Karlíně, díky čemuž dále zbohatl. Založil si tam rovněž stavební firmu.
Záhy získal zakázku – stavbu cukrovaru v Toušeni a v následujících letech se věnoval téměř výhradně stavbu cukrovarů. Později budoval i veřejné stavby, do smrti provedl 78 staveb – mj. šest nádraží v Bavorsku, trestnici na Pankráci, školy (UMPRUM), plynárnu. Firma vyvíjela aktivity nejen v Čechách ale i v dalších zemích Rakouska-Uherska i na Balkáně a v Německu.
Když Václav Nekvasil v roce 1906 odešel na onen svět, jeho syn Ladislav (1871–1949), advokát, dostal z otcova dědictví statky Gerlov v Pošumaví a Štíhlov, Anna (1875–1911), první choť budoucího pražského starosty a kancléře Přemysla Šámala, zdědila dům na Smíchově a akcie a Bohuš (1878–1956) kbelskou cihelnu a davelský lom. Syn Jaromír nedostal nic, zemřel v jedenácti.
Vedení stavební firmy se ujal nejstarší syn, Otakar Nekvasil.
Vystudoval pražskou techniku, jako jeho otec. Firmu nadále rozšiřoval, takže se brzy stala jednou z největších českých stavebních společností. Její hlavní sídlo zůstalo v Karlíně, pobočky ale měla také v Nymburce, Hradci Králové, Třinci a Ústí nad Labem.
Od roku 1909 byl Otakar Nekvasil členem správní rady a výkonného výboru České průmyslové banky a členem správní rady ČKD. Za první světové války byl členem domácího protirakouského odboje (Maffie).
V letech 1918–20 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii.
Do roku 1918 provedla firma V. Nekvasil 200 budov, 10 let po převratu dalších 468 staveb.
Obytné domy tvořily zhruba polovinu.
Když v roce 1928 slavila šedesát let existence, vydala bilanční knihu, díky které víme, že v té době měla na kontě 33 školních budov, 66 obchodních domů, peněžní ústavy, nemocnice a sanatoria, 6 soudních budov a trestnic, 14 nádraží, 11 kasáren, 6 kostelů (sv. Václava v Bohnicích uvidíte v naší fotogalerii). Plynárny, elektrárny, cihelny, továrny, pily, mostárny, strojírny, kotlárny, ocelárny, automobilky, tkalcovny a přádelny, továrny na tabák, obuv, papír, tiskárny. Mohyla Míru u Slavkova, sanatorium a vodárna v Podolí, ledárny v Braníku (foto), paláce Koruna (foto) a Adria, Kounicovy koleje v Brně, továrna na letadla v Letňanech, Umělecká beseda v Praze (foto), městská knihovna v Praze (v konsorciu), Masarykovy domovy v Krči (v konsorciu), Veletržní palác (základové práce), ministerstvo financí na Malé Straně… Později také budovy české techniky v Dejvicích.
Vrchním ředitelem Nekvasilovy firmy byl František Troníček (1876 v Sázavě u Davle – 1948), technické vedení měli inženýři Josef Mezera a Matěj Jelínek.
Živý zájem věnoval Otakar Nekvasil také automobilismu, dlouhá léta byl ve vedení výkonného výboru Autoklubu, pak jeho místopředsedou a od října 1933 jeho předsedou. To už ale trpěl následky těžké choroby, která ho v roce 1932 vyřadila na čas z veškeré činnosti.
Počátkem roku 1931 onemocněl ledvinovou chorobou. Po osmi měsících ale dočasně překonal zdravotní potíže a vrátil se do aktivního vedení své firmy, kterou tehdy převedl na akciovou společnost.
Zemřel před půlnocí 28. prosince 1933 v podolském sanatoriu.
Jen necelé dva týdny předtím zemřela i jeho manželka Libuše, sestra Přemysla Šámala.
Pochován je na Vyšehradě, kam z Olšan přenesl i ostatky svých rodičů.
Roku 1938 získala firma V. Nekvasil ještě zakázku na výstavbu pěchotních srubů v severočeské Chrastavě, kvůli vstupu německých vojsk ji ale už nedokončila. Po druhé světové válce přišlo znárodnění a roku 1948 kdysi významná pražská společnost po více než sedmdesáti letech zanikla.
Zdroje: Lidové noviny 1928, 1933; Robert Šimek, Euro 2010; Josef Landergott, Echo, 2017; Wikipedie
