Chmurný čas mezi koncem podzimu a Slunovratem připomínají lidové tradice s galerií přízračných postav. Pocházejí z prehistorických rituálů, které překrývá advent, radostné očekávání příchodu (lat. adventus) Spasitele – Narození Páně dne 25. prosince. Lidé se zklidnili, rozjímali, otevírali svá srdce dobročinnosti, duchovně i úklidem svých domovů se chystali na svátky Vánoc. Dodržoval se půst od několika předvánočních dní až po dnů čtyřicet, včetně zákazu zábav. Advent byl pak chápán jako kající příprava na parusii, druhý Kristův příchod při skonání věků.
Nelze říci, že křesťanská církev určila datum Ježíšova narození na zimní slunovrat v opozici k pohanství. Křesťané chtěli uctít svého Pána podle římského zvyku slavit narozeniny velkých mužů (dies natalis). Teologové usoudili, že v souladu s údaji v Evangeliu sv. Lukáše byl Kristus počat o jarní rovnodennosti; musel se tedy narodit o zimním Slunovratu.
Roku 274 však císař Aurelián ustavil na den 25. prosince svátek boha Slunce. Podle Písma je Kristus Slunce spravedlnosti a Světlo světa. Proto stanovila římská církev Narození Páně přesně na den Slunovratu a současně se liturgicky bránila bludu arianismu, který popíral Kristovo božství.
Údajně tradici adventu zavedl sv. Petr. Stopy adventní liturgie jsou doloženy na sklonku 4. století ve Španělsku a jižní Galii, v polovině 5. století se objevily v italské Ravenně. Mimo Věčné město se advent vyskytoval kolem roku 480, do Říma samého dorazil o století později. Koncil v Tours roku 567 už přikázal mnichům, aby světili každý den prosince až do Vánoc. Přesto nebyly jednotně stanoveny průběh a podmínky oslav, počátek a tím i trvání Adventu.
Na internetu obíhá mylná informace, o již zavedeném adventu trvajícím čtyři týdny podle údajné zmínky z „opatství Abbo v roce 1001“. Ve skutečnosti se učený opat jménem Abbo z Fleury (benediktinský klášter ve Francii) snažil uklidnit hysterické obavy z „příchodu – adventu“ Antikrista, který křesťanstvo na přelomu tisíciletí s hrůzou očekávalo.
Advent začínal vždy v neděli, která se počátkem 13. století stala rovněž prvním dnem nového liturgického roku. Jednalo se buď o první neděli po dni sv. Martina, či o první po dni sv. Ondřeje. Šest adventních týdnů slavily některé rané křesťanské liturgie, dodnes je dodržuje např. ambroziánský ritus milánské arcidiecéze. Ve středověkém Římě trval advent pět týdnů. Během 11. století v západní liturgii začal převažovat advent o čtyřech nedělích.
Může být zahájen mezi 27. listopadem a 3. prosincem (letos 1. prosince) tak, aby do Štědrého dne včetně uběhly čtyři neděle. Trvá tedy mezi 22 a 28 kalendářními dny. Pro poslední tři neděle adventu si lidová tradice vytvořila označení bronzová, stříbrná a zlatá. Moderní doba z té první z komerčních důvodů udělala neděli železnou. Advent končí při západu slunce o Štědrém večeru. Následující den 25. prosince – Slavnost narození Páně, Boží hod vánoční – zahajuje Vánoční svátky. V českých zemích byl také až do 14. století prvním dnem nového roku.
Podoba Adventu v římské liturgii se formovala sedmnáct století. Postní fialová (nachová) barva užívaná při bohoslužbách pochází od iroskotských misionářů, stejně jako vypuštění Gloria při adventní mši. Místo toho při rorátech, jitřních mariánských mších, zaznívají adventní písně; ty české jsou zvláště krásné. Z oltářů zmizí květiny na znamení kajícnosti. Třetí adventní neděli se stane liturgickou barvou růžová, symbol radostného očekávání.
Vážnou atmosféru lidového adventu prostoupily hravé kolední obchůzky (Perchta, Lucie) nebo adventní hry. Lidé odedávna zdobili v adventu a o vánocích své příbytky chvojím i jinými rostlinami, mělo jim to přinést zdraví a štěstí. Typický adventní věnec se čtyřmi svícemi odráží svátek světel – Chanuku, který židé světí na přelomu listopadu a prosince; stal se obyčejem až v 19. století.
Svíce jsou zažehovány postupně o nedělích. První fialová svíčka je svící proroků, památka na ty, kteří předpověděli narození Ježíše Krista. Výraznou postavou adventu představuje Kristův předchůdce, sv. Jan Křitel. Druhá fialová svíce, betlémská, znamená lásku a Ježíškovy jesličky. Třetí růžová svíce, pastýřská, vyjadřuje radost z blížícího se Kristova příchodu. Poslední fialová svíčka, andělská, symbolizuje pokoj a mír.
Zvyk pečení cukroví sahá do časů před příchodem křesťanství, kdy patřil k oslavě Slunovratu. Ovšem medové perníčky jsou v našich zemích záležitostí až 12. století. Adventní kalendáře pocházejí z poloviny 19. století. Měly dětem připomenout vánoční událost a zpříjemnit drobotině čekání. Okénka v něm zároveň symbolizují pro věřící otevřenost nitra: pro bližní, dobro, Boha.
V římskokatolické církvi předchází první adventní neděli Slavnost Ježíše Krista Krále. Tento novodobý svátek počínaje rokem 1926 připomíná Kristovu vládu nad světem a zdůrazňuje, že ani státní správa nesmí rozhodovat o Bohu, křesťanské etice a lidské důstojnosti. A od roku 1986 se v předvánoční době zapaluje v Betlémské jeskyni plamínek, který je pak skauty a dobrovolníky rozšiřován do světa jako Betlémské světlo.
