Za myšlenkou zpoplatnění veřejných záchodků musíme do hluboké minulosti, a to konkrétně do starověkého Říma. Veřejné záchody byly hojně používány právě již ve starověkém Římě nejen jako účelová místnost, ale též jako místnost k seznamování, politickým debatám a obchodním jednáním. Těžko si dnes umíme představit, že některá tato zařízení byla i pro dvacet až čtyřicet osob sedících svorně pospolu. Luxusnější zařízení měla i krásnou výzdobu, zdi obložené mramorem, a dokonce bývala i vytápěná. Podle dochovaných maleb měly některé tyto místnosti i hudebníka, který hrál na hudební nástroj k dokreslení příjemné atmosféry.
Pod sedátky protékala voda a před nimi byla nádržka, ve které si občané myli ruce a oplachovali též houbu na hůlce, která se používala místo toaletního papíru a často bývala společná, takže si ji návštěvníci onoho zařízení půjčovali, což podle některých znalců starověkého Říma napomohlo zřejmě i k vypuknutí morové epidemie.
V Římě v té době bývalo odhadem asi 150 veřejných záchodků, což byl větší počet než divadel a kulturních zařízení dohromady. Vstup na veřejné záchodky byl samozřejmě zdarma stejně jako do všech ostatních veřejných zařízení jako cirky, knihovny a další. Za moč se lidem dokonce i platilo, jelikož se svážela každé ráno k řemeslníkům, kteří ji využívali jako zdroj amoniaku k čištění bílých tóg. Na okraji města se rozkládaly obrovské prádelny, kde otroci bosýma nohama šlapali v této tekutině a čistili tak namočené oděvy římských občanů.
Vše změnil až císař Vespasián (9 – 79 n.l.). Jeho říše se v té době potýkala s vážnými finančními problémy, a tak ho napadla spásná myšlenka: zavést poplatek z veřejných záchodků. Nápad to byl vcelku chytrý, neboť návštěvě záchodů se žádný občan vyhnout nemůže. Vespasián se kvůli tomu dokonce dostal do ostrého sporu se svým synem Titem. Když se Titus pohoršoval: „Jakže, daň z moči?“ Vespasián mu prý přistrčil pod nos hrst mincí se slovy: „Cítíš nějaký zápach?“ Když syn záporně vrtěl hlavou, otec odvětil: „Vidíš, a přece jsou z chcanek.“ Od té doby existuje přísloví „Peníze nesmrdí“.
Zvyk vybírat za veřejné záchodky peníze se tak díky nenasytnému císaři udržel až do dnešních dnů. Ten dokonce zdanil i osly, kteří znečišťovali chodníky. Z jeho doby navíc do italštiny přešel i název pro pisoár: vespasiano. Zda zapůsobila karma, nebo je vše věcí náhody, nevíme, ale císař Vespasián zemřel po silných průjmech na naprosté vyčerpání organismu.
