Celda neboli Celestin Klouček přišel na svět 6. prosince 1855 v chalupě ve středočeských Senomatech (Malá Strana č. 45) ve velmi početné rodině (12 dětí) venkovského ševce a hospodáře. „Důležitou roli v životě Celdy Kloučka zastávala jeho matka Veronika, která byla zručnou vyšívačkou čepců, sama si kreslila jejich vzory, a podněcovala tak v synkovi smysl pro ornament a kresbu,“ prozradil Viktor Šuman (1882 v Libuni u Jičína – 1933 v Praze), novoromantický malíř, redaktor a autor monografií.
Po maturitě v roce 1872 odešel na českou techniku. Brzy ale zjistil, že výběrem studia techniky se velmi vzdálil od výtvarného umění, které začínalo být v té době jeho prvořadým zájmem.
I vyjel za učením do ciziny, odešel do Berlína k dekorativnímu sochaři Otto Lessingovi, po šesti letech začal studovat na speciálce prof. Königa na umělecko-průmyslové škole ve Vídni. Tu po třech letech opustil, protože mu bylo svěřeno místo učitele dekorativního sochařství na Umělecko-průmyslové škole ve Frankfurtu nad Mohanem.
Praktická hlediska ho pobízela, aby své návrhy vydal knižně, což se roku 1888 stalo ve Frankfurtu, roku 1893 v Praze u nakladatele Calveho (Návrhy umělecko-průmyslové a dekorativní) a posléze roku 1906 vyšla u Schrolla ve Vídni kniha Celda Klouček a jeho žáci. Díky této předlohové edici se Klouček stal jedním z nejpříznačnějších zástupců českého užitého umění na přelomu 19. a 20. století, zejména v období secese. V úvodu k poslední verzi Klouček napsal, že Návrhy z roku 1893 ukončil pro svou osobu pěstování starých historických slohů.
V březnu 1888 zúročil nabídku ředitele nově založené umělecko-průmyslové školy v Praze Františka Schmoranze a přemístil se do Prahy. Podařilo se mu kolem sebe seskupit značný počet nadšených žáků a pracoval s nimi na návrzích pro kov, dřevo, keramiku, porcelán, štuky pro interiér i exteriér a sgrafita. Úzce spolupracoval s ateliérem umělecké kovovýroby profesora Emanuela Nováka a s keramickou dílnou.
Do Prahy se vrátil s nevšední vervou a temperamentem, jako vlivný a úspěšný učitel, ba přímo zakladatel školy. Z hlavy a rukou mu tryskaly motivy a nápady plné veselých rytmů, bujnosti, humoru a vtipu. Pojednou nám doma rostl ornament nový a živoucí, před námi a z naší země a přírody vyrostlý, který zlomil vaz dosavadním renesančním a barokním zkamenělinám.
Díky jeho ateliéru byl vzorový interiér Uměleckoprůmyslové školy v Praze vyznamenán na Světové výstavě v Paříži roku 1900.
Vzpomeňme ještě úvodu k vídeňskému vydání jeho návrhů – opravdu, od roku 1894 mizí v jeho práci retrospektivní motivy a vytváří se na podkladě stylizace přírodních motivů ornament zcela nový, kterému zůstal věrný až do smrti a který se stal i východiskem práce jeho žáků. Patřili k nim zejména sochaři Josef Drahoňovský, Josef Mařatka, Josef Pekárek a Karel Štipl, kovolitec Franta Anýž a šperkař Josef Ladislav Němec, ředitel pražské zlatnické školy.
Veřejně se Kloučkovi poštěstilo uplatnit svoji novou imaginaci až v roce 1896 v aule a kapli Strakovy akademie architekta Václava Roštlapila. V tom čase už se zabydloval termín secese, z latinského secessio – odštěpení, když se umělecké spolky v Berlíně, Mnichově a Vídni oddělily od konzervativních akademií.
Celda Klouček byl hojně vyhledáván pražskými architekty jako Antonín Wiehl, Osvald Polívka, zmíněný Václav Roštlapil nebo bratři Josef a Matěj Blechovi. Spolupracoval s nimi na výzdobě domovních fasád, portálů a interiérů budov.
Jedním z prvních úspěšných návrhů byla sgrafiti pro Schulzovo Národní muzeum, která vyvedl Vojta Bartoněk ve východním muzejním dvoře.
Roku 1892 pracoval na štukové výzdobě Ditrichštejnského neboli Walterova paláce (Voršilská 140/12, dnes sídlo Apoštolské nunciatury), v letech 1893-4 provedl výzdobu dvorany a druhého vestibulu Městské spořitelny v Praze (pro architekty Wiehla a Polívku), 1895-6 byl činný při výzdobě budovy Zemské banky v Praze (Polívka); navrhl kamennou výzdobu fasády (mimo sochy Stanislava Suchardy v mezaninu) a výzdobu hlavní římsy a druhé postranní fasády v Nekázance. V roce 1896 provedl nanášenou vnitřní výzdobu Strakovy akademie, o té jsme už mluvili. Vzápětí dodal z podnětu arch. Jiřího Stibrala kamenné reliéfní i volné plastiky do zámků Průhonice a Štiřín.
Roku 1898 provedl pro arch. Františka Buldru úpravu průčelí domu presidenta Obchodní a živnostenské komory Josefa Wohanky v Dlouhé třídě, v letech 1900-1 provedl pro ředitele Josefa Škorpila výzdobu městského muzea v Plzni, roku 1902 pracoval na konečné úpravě fasády Pražské úvěrní banky v ulici 28. října (Josef, pak Matěj Blecha).
Roku 1909 provedl výzdobu hlavní správní budovy ústavu choromyslných v Bohnicích a některé práce na tamním ústavním kostele. Roku 1911 navrhl pro arch. Sakaře nanášenou výzdobu novostavby Politiky na Václavském náměstí, současně prováděl veškerý nanášený dekor, portál a model pro kamennou sochu svaté Anežky pro novostavbu kláštera Křižovníků v Praze, budovaného Josefem Sakařem, a také navrhl bronzový vlys na žulový podstavec Myslbekova pomníku knížete Václava.
Z ostatních pražských prací zmiňme zbudování náhrobku rodiny Wohankovy na vyšehradském hřbitově, na kterém spolupracoval jeho žák Josef Drahoňovský, návrhy sgrafit na fasádě a zemských patronů v lunetách fary u sv. Petra v Petrské čtvrti (provedl Láďa Novák LP 1894), obnovení a doplnění sgrafitové výzdoby na arkýři Šternberského paláce na Malostranském náměstí.
Mimo to vyhotovil větší počet menších modelů pro výzdobu císařských apartmá vídeňského Hofburgu, nově adaptovaných architektem Friedrichem Ohmannem.
Zlomovým okamžikem v umělcově životě se stala první světová válka, která zapříčinila útlum realizací jakýchkoliv stavebních projektů. Znechucen poměry způsobenými válkou a ztrátou vlastního ateliéru ve škole, odešel profesor Klouček na vlastní žádost v roce 1916 na odpočinek.
Klouček od mládí sbíral minerály a fosilie. Vlastním studiem a spoluprací s paleontology Národního muzea se vypracoval na badatele, který publikoval své vlastní objevy v odborném tisku. Podařilo se mu nalézt četné druhy (u nás) neznámých zkamenělin, trilobitů a jiných potvor.
Celda Klouček v Praze bydlel zprvu na Smíchově Svornosti 888/18, pak ve Zborovské 575/19 (uvádím dnešní orientační čísla). S manželkou Marii Ostrou – Vodrážkovou z rodných Senomat měli tři děti: Jaroslava, Celestina a Marii, která zemřela co robě.
Starý profesor se odebral na věčnost 14. října 1935 v téměř 80 letech. Urna byla uložena nejprve u strašnického krematoria, pak přenesena na Malvazinky.
Zdroje: Viktor Šuman, Zlatá Praha, 1925; Jan Karel, Drobné umění, 1925; Karel Herain, Umění, 1935; Bronislava Bubeníčková, bakalářská práce, MUNI, 2010; alba, Pražský přehled kulturních pořadů
