Emanuel Max. Z řezbáře doutníkových špiček spolutvůrcem legendárního pomníku

Další fotky

Nejvýznamnějšími a také nejproduktivnějšími našimi sochaři ve druhé třetině 19. století, v období pozdního neoklasicismu a romantického historismu, byli v Praze a v podstatě i v Čechách bratři Josef a Emanuel Maxové.

I když jejích díla podle názorů řady historiků umění jsou příliš formální a strohá, je nesporné, že ve své době mezi českými sochaři neměli po umělecké i řemeslné stránce prakticky konkurenci.

Navíc pro svá exteriérová díla používali – na rozdíl od některých svých předchůdců i současníků – tvrdý, většinou nehvizdský pískovec, takže zdobí náměstí, parky, kostely a  hřbitovy dodnes.

Bratři Maxové se narodili v Janově u Sloupu v Čechách v rodině sochaře a řezbáře Josefa Františka Maxe, Josef 16. ledna 1804, Emanuel 19. října 1810.

Jejich rodiště leželo v převážně německy osídleném území, takže oba byli vlastně českými Němci, ale s kladným vztahem k naší historii.

Když bylo Emanuelovi dvanáct, byl dán do učení do sklárny, kde se sklo brousilo a malovalo; tam setrval tři roky. Práce se mu ale znelíbila a přešel do učení na řezbářství ke svému otci. Ten si sice nepřál, aby Emanuel i jeho starší bratr Josef (1804 – 1855 v Praze) pokračovali v tehdy nevýnosném řemesle. Přesto oba studovali na pražské akademii malbu u prof. Josefa Berglera, Josef v letech 1823-29, Emanuel v letech 1827-31. (V případě Emanuela ještě zmiňme prof. Františka Waldherra).

Abychom si představili tehdejší výuku – v zimě se učilo ve večerních hodinách, v létě ráno od 6 do 8 hodin. Jinak Emanuel pracoval v malé řezbářské dílně, kde byly řezány znaky a špičky z mořské pěny na doutníky.

Nejen sv. Jan Nepomucký sletěl z Karlova mostu. Ve vodě skončil také František Xaverský

Roku 1833 opustil Prahu a šel do Vídně, kde vstoupil zase do dílny vyřezávače špiček z mořské pěny a jantaru a pobyl u něho čtyři roky. I ve Vídni navštěvoval Akademii – v zimě večer, v létě ráno po dvě hodiny. Tou dobou byl na vídeňské Akademii ředitelem malíř Kuppehvieser, profesory pak Schaller a Kässmann, u kterých se učil.

První významnou zakázkou byl Sv. Vojtěch modlící se za déšť, za tuto práci v roce 1839 obdržel stipendium Klarovy nadace a odešel do Říma, kde se dále vzdělával a pracoval celých deset let

Nejstarším dochovaným pražským sochařským dílem Emanuela Maxe je busta Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1838, kterou vytvořil v Mnichově z bílého mramoru. Ta je od té doby v Klementinu.

V roce 1842 v Římě vytvořil pro kapli archanděla Rafaela v Klárově ústavu na Malé Straně bustu Aloise Klara (a možná ještě další ze tří nesignovaných bust Klarovy rodiny) a na oltář sochu archanděla Rafaela, vše z bílého kararského mramoru. Busta je na původním místě dodnes, Rafael v Národní galerii.

V té je i busta Kristiana Kryštofa hraběte Clam-Gallase z roku 1843, rovněž z bílého mramoru. Z roku 1842 a též z bílého mramoru je také socha Vlasty, původně pro zámek v Chocni; od roku 1947 je na Pražském hradě, nyní v proskleném průjezdu mezi I. a IV. nádvořím.

Kříž s křížem. V Čechách se ničily a rozbíjely kulturní památky

V letech 1842-45 vytvořil Emanuel Max v Římě svoje největší mramorové dílo, sousoší sv. Cyrila a Metoděje z bílého kararského mramoru, které od něho za 10 tisíc zlatých koupil císař Ferdinand I. a věnoval týnskému chrámu.

V roce 1845 vytvořil Emanuel Max v Římě z kararského mramoru sochu sv. Ludmily. Inspirací k ní mu byla vzpomínka na smrt princezny Gabriely, prvorozené dcery hraběte Karla Schwarzenberga z Orlíku, v roce 1843, které odebíral posmrtnou masku a podle ní o rok později vytvořil její mramorovou bustu (stále je na Orlíku). Sochu sv. Ludmily na výstavě ve Vídni v roce 1849 zakoupila za 4000 zlatých císařovna Marie Anna a darovala ji chrámu sv. Víta. Socha byla dána na oltář sv. Ludmily v Císařské kapli, jehož menzu Max ozdobil vysokými opukovými reliéfy ss. Cyrila, Metoděje, Václava a knížat Spytihněva, Bořivoje a Vratislava I. V roce 1901 byly socha i oltář z kaple odstraněny a v roce 1921 postaveny do kaple sv. Ludmily (křestní) v nové části katedrály.

Roku 1848 zhotovil pro knížete Colloreda mramorovou sochu maršálka Colloreda-Waldsee, obhájce Prahy proti Švédům roku 1648. Ta stojí v maltézském kostele P. Marie pod řetězem.

V roce 1854 Emanuel Max vyzdobil kapli sv. Kříže na Pražském hradě mramorovou sochou sv. Jana Nepomuckého a o rok později niky na apsidě pískovcovými sochami sv. Petra a sv. Pavla.

Trochu paradoxní je, že nejznámější dílo Emanuela Maxe je z bronzu. Míním tím pomník maršála Radeckého; na díle pracoval s bratrem Janem a po jeho předčasné smrti (na choleru) ho dokončil. Více si pomníku přečtete zde:

Legendární vojevůdce si zamiloval vídeňský řízek. Vyplnil se osud, který Radeckému vyčetla z ruky cikánka?

„Pro Karlův most zhotovil r. 1855 sousoší sv. Františka Serafínského, práci nevalné ceny umělecké; R. 1857 postavil Emanuel Max na Karlův most sochu sv. Krištofa, pokládanou za jeho lepší práci, r. 1859 Pietu, již on sám cenil si jako nej dokonalejší dílo, o čemž se ovšem úsudek znalců s ním rozchází. Poslední jeho prací pro Karlův most byly sochy P. Marie a. sv. Jana, miláčka Páně, postavené ke kříži, jež nijak nevynikají,“ usoudil historik umění a stavitel Jan Herain (1848 v Hořovicích – 1914 v Praze) v knize Karlův most v Praze o dalších známých dílech sochaře.

Posledními známými pražskými díly Emanuela Maxe je velký mramorový krucifix v křížové chodbě Karolina (1870), zřejmě jeho poslední dílo, a také pískovcové figurální náhrobky na Malostranském hřbitově (V. Pešina z Čechorodu, A. Bragato) a na Olšanech (Věšín, rodina Koreckých).

Z mimopražských děl Emanuela Maxe jsou nejznámější sochy a busty různých významných šlechticů, vesměs z bílého mramoru, můžeme je potkat na zámku Sychrov, na Křivoklátě,  v Mikulově, ve Vídni a snad i v Maďarsku. Maxovy sochy svatých najdeme v Kuksu, v Litomyšli, v Loučné, Blovicích, Doubravníku, krucifixy u hradu Mírov, v kostele v Rychnově n. Kněžnou, v hrobní kapli zámku v Nečtinách nebo ve schwarzenberské hrobce u zámku Orlík. V Písku stojí Maxův pomník vojínům, jiný v Chlumu. Dílem Emanuela Maxe a jeho dílny je i několik náhrobků na hřbitovech v Jindřichově Hradci, Kamenickém Šenově, Táboře, Vimperku, Veselí n. Lužnicí, Malé Skále, České Lípě a jinde.

Sochař Josef Mauder. Nebyl jen autorem romantického pomníku Julia Zeyera v Chotkových sadech

Emanuel Max se 1. února 1848 v kostele P. Marie Sněžné oženil s Marií Liebichovou, dcerou portrétního malíře Františka Liebicha. Z toho manželství vzešlo pět dcer. Rodina do roku 1852 bydlela v Jindřišské ulici 874/25, později v Opletalově ulici 1015/55.

„Za jeho uměleckou činnost dostalo se mu mnoho vyznamenání od vlivných činitelů. Tak když r. 1857 oslavovala obec pražská 500letou památku založení Karlova mostu, tu přihlížejíc ku pracem, jež pro most dělal, jmenovala jej čestným měšťanem svým,“ připomíná ještě Jan Herain.

Za sochu Radeckého dostalo se mu 13. listopadu 1858 vyznamenání rytířského řádu císaře Františka Josefa. Spolek německých výtvarných umělců uspořádal mu 16. října 1875 slavnost na počest jeho vstoupení před 50 lety na pražskou akademii v Praze, při této příležitosti vyznamenán řádem železné koruny třetí třídy, a diplomem z 23. ledna 1876 mu byl udělen rytířský titul s predikátem „z Wachsteinu“.

V roce 1893 vydal Max svoje obsáhlé německy psané paměti Zweiundachtzig Lebensjahre.

Zemřel doma, devadesátiletý, na sešlost věkem 22. února 1901.

Pochován je spolu s bratrem na Olšanech (III-10-82), náhrobek je ozdoben sochou Josefa Maxe – alegorií Víry.

FOTO: Emanuel Max

Emanuel Max - 1 fffEmanuel Max - Emanuel MaxEmanuel Max - 3a km pieta ghmpEmanuel Max - 3b km skupina sv. křížeEmanuel Max - 3c kryštof
Další fotky
Emanuel Max - Sv. František SerafinskýEmanuel Max - 4a ku salvator kuks dupis, turistikaEmanuel Max - 4b kuks dupis turEmanuel Max - 5 kristian kryštof hr clam-gallasngp CZE_NG.P_13Emanuel Max - 6 Prag_Radetzky_Denkmal_1900Emanuel Max - 0 r zítek

Zdroje: Jan Herain: Karlův most v Praze, Umělecká beseda, 1908; Václav Rybařík: Kamenná sochařská díla bratrů Josefa a Emanuela Maxových, revue Kámen

Ema Karpeles
Dnes, 15:40
Až zazvoní. Takový název nese nový singl třináctileté Emy Karpeles. Jedná se o školní písníčku,...
Dnes, 11:40
Znělcový vrch Ortel se nachází na Českolipsku mezi obcemi Cvikov a Sloup v Čechách v...
Dnes, 10:20
Komerční článek
Za aktivitu v aplikaci získáváte WCR body, které je následně možné zpeněžit, nakoupit za ně v...
Dnes, 10:20
Většina příběhů pražských brownfieldů si je podobných. Byly to původně periférie s industriální minulostí. V...
Dnes, 08:11
Linky podzemní dráhy dnes najdeme takřka v každé světové metropoli, přičemž velikost města ne vždy...
Včera, 15:40
Po dlouhých dvaceti letech se čeští čtenáři opět dočkají nového vydání slavné knihy Tři jízdenky...
Včera, 13:40
Nedaleko lázeňského města Karlovy Vary, přibližně deset kilometrů východně, v nadmořské výšce 717 metrů na...
Včera, 13:38
Statistiky epidemie covidu-19 se podle premiéra Andreje Babiše (ANO) nezlepšují tak, jak si vláda představovala....
Ilustrační foto
Včera, 13:01
Počínaje 1. prosincem zřizuje Husitská diakonie krizovou linku 222 766 030, na kterou může volat...
Včera, 11:41
Viděli jste někdy naživo odpich u vysoké pece? Sršící jikry, oslnivě bílá záře a žhnoucí...
Včera, 10:20
Pražský dopravní podnik, a především designérka Anna Marešová se dočkali nejvyššího ocenění pro speciální vyhlídkovou...
Reklama