Kolik stovek uměleckých památek vzalo za své za první světové války!
A po ní výtvory našich umělců ničil národ sám – z nevraživosti stranické a náboženské.
Když večer dne 3. listopadu 1918 zaduněl hromový úder Mariánského sloupu na dlažbu Staroměstského náměstí, byl to signál k ničení památek a soch po celé naší vlasti, jemuž padlo za oběť na sta monumentů křesťanské kultury, které už nikdo nenahradí.
Za oběť padly především sochy sv. Jana Nepomuckého, ale též sochy Ježíše a jiných světců nebo prosté kříže.
Že také sochy na mostech, sochy a Boží muka na rozcestích, kříže na vrcholcích kopců, v lesních partiích nebo při statcích a samotách nemálo přispěly k malebnosti a svérázu našeho venkova, je jasné každému, kdo kdy viděl vlastivědné knihy nebo staré pohlednice.
Zatímco pohorské vesničky krášlily svoje stavby sochami v zahrádkách a svoje cesty křížem, města při odvrácení moru neb za jiných okolností stavěla morové sloupy a sousoší uprostřed náměstí. Snad není v Čechách ani na Moravě náměstíčka, které by podobně nebylo ozdobeno.
Tyto morové sloupy nebo kašny jsou zpravidla dílem domácích sil, řemeslníků a umělců, často i samouků — a po této stránce nám udávají v určité míře měřítko kulturní vyspělosti města v oné době.
Historik umění Zdeněk Wirth (1878 v Libčanech – 1961 v Praze) v publikaci »Památníky obětí války a našeho osvobození« napsal: „Kulturnost našeho lidu, inteligence nejširších vrstev byla po nekrvavé revoluci národa a nabytí samostatnosti postavena před těžkou zkoušku. Touha potlačit co nejrychleji všechny symboly a znamení bývalého panství nad národem, hnala davy na ulice, před portály úředních budov, před kasárny vojska a četnictva a výkladce dvorních dodavatelů a vyčistila v několika hodinách zevní ráz celého města od pudově nenáviděných znaků. Postupem rozšířena obrazoborecká vášeň nejprve na všechny emblémy bývalého rakouského státu, pak na emblémy privilegovaných vrstev, zejména šlechty, a konečně na pomníky a sochy, vzniklé z náboženského zanícení nebo církevní propagandy katolické. Signál, daný skácením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, byl zahájením obrazoboreckého hnutí, které nemá paralely v XIX. století. Od počátku roku 1919 zničeno tak na tisíc znaků, soch, sloupů, Božích muk, v některých okresech středních Čech dokonce soustavně a plánovitě. Vášeň vybíjí se nejenom na památkách, na nichž lpí tradiční nenávist národa kdysi zrazeného a potupeného, ale i na nevinných výtvorech venkovských řemeslníků, votivních darech nejprostší zbožnosti venkovského člověka.«
Obrazoborstvím nejvíce a nejdřív byly zamořeny střední Čechy.
Během dvou měsíců roku 1919 byly hlášeny v okolí Prahy zničené a poškozené sochy sv. Jana Nepomuckého v těchto osadách: Libeň, Božkov, Roudnice, Slobce, Srby, Předměřice nad Jizerou, Lidice, Štáhlavy, Štěnovice, Vinoř, Beřkovice, Dobřany, Hředle. Krušovice, Koloděie, Běchovice, Loděnice, Lochovice, Kněževes, Nebušice, Únětice, Senomlaty.
Z Prahy přinášíme obrázky: socha sv. Jana v Libni – stála na mostě obzvláště příhodném před zámkem. Socha byla shozena z podstavce 13. července 1919 a uražena jí hlava.
Dále socha při zdi hřbitovního kostelíka sv. Klimenta v Holešovicích–Bubnech. Dal ji zhotovit farář Fr. Kautský nákladem osadníků holešovických a bubenečských a požehnal ji 12. října 1816. Až do světové války se u ní každoročně konala osmidenní večerní pobožnost. V noci z 26. na 27. února byla soše uražena hlava a levá ruka, podobným způsobem zohaveny téže noci byly ještě dvě sochy svatojánské – na Františku, kde mrtvola kněze vyplavala z řeky (dílo některého z Brokoffových synů), a u Písecké brány. Pachatelé nebyli dopadeni, části plastik se ztratily.
Nejtragičtější příběh se odehrál v Dobrovici u Mladé Boleslavi, kde odstraňováním svatojanské sochy byly zmařeny dva lidské životy.
„Jako na mnohých místech, tak i v Dobrovici mají národně sociální obecní zastupitelstvo se starostou učitelem Vernerem v čele. Nedbajíc pobouření v obecenstvu usneslo se odstranit památnou sochu sv. Jana Nep. z náměstí. Socha ta jest dílo umělecké a stála na náměstí 275 let. Nepřekážela dosud nikomu, až nyní socínkům »dobrodincům« města. Marně intervenoval na příslušných místech nejdůstojnější pan opat Zavoral. Předseda památkového úřadu p. dr. Jeřábek se vyslovil, že socha jako dílo umělecké musí zůstat
na svém místě. Rovněž bylo intrvenováno u ministerstva vnitra, které nařídilo okresnímu hejtmanovi, aby odstranění sochy zabránil. Ale pan hejtman neudělal nic. Ještě se dostavilo na místo četnictvo – snad aby nenávistníkům všeho náboženského nikdo v odstraňování sochy nebránil,“ rozohnil se Antonín Šorm (1890 ve Studenci – 1947 ve Špindlerově Mlýně), katolický národopisec, redaktor kalendáře Přítel opuštěných, sběratel památek a organizátor výstav v publikaci Ve jménu demokracie.
Dodám, že socha sv. Jana Nepomuckého byla zřízena Maxmiliánem z Vajdštejna roku 1640, rok po narození jeho syna Jana, pozdějšího arcibiskupa.
Dobrovičtí obrazoborci obložili sochu řetězy, a protože byla pevně s vysokým štíhlým sloupem spojena, násilným trhnutím sochu v patách rozštěpili.
A České Slovo dodává: „Městská stráž i asistence četnická dohlížela, aby shromážděnému lidu a dětem se nic nestalo. Socha byla s výše as 16 m sundána až asi na 1 m nad zemi, když z opatrnosti, aby nepadla na schodiště podstavce, bylo s ní nějak hnuto, takže se lešení vyšinulo, spadlo a zranilo těžce do hlavy diváka, dělníka Horynu z Ouřec.“
Dlužno dodat, že vtipálek Horyna chtěl světci vstrčit dýmku do úst; dříve však, než to mohl udělat, lešení spadlo a rouhač se ocitl pod břevny. Když byl z trosek lešení vyproštěn, ještě dýchal, ale než ho donesli na radnici, skonal. Druhou obětí se stal se sedmiletý chlapec, jedináček ze Žižkova, který přijel k dědečkovi na pouť; chlapec skonal až navečer za nemalých bolestí.
„Od časného rána klerikálové Jan Kredba, okresní cestář a Jan Zvěřina, kolář, štvali lid, dokonce podtrhovali lešení, takže musil i četnický závodčí Král proti nim zakročit. Ti mají největší vinu na celém neštěstí, neboť oni zagitovali lid a děti, takže městská stráž i četnická asistence nemohla zvědavce udržet v patřičné vzdálenosti z dosahu nebezpečí.“ (České Slovo)
Jiný tisk mínil, že za všechno může starosta Verner a Josef Zapadlo, který vedl práci – neštěstí bylo prý zaviněno nedostatkem bezpečnostních opatření a že práce nebyla svěřena odborníku, nýbrž několika nedospělým mladíkům.
U první instance, u krajského soudu v Mladé Boleslavi, byl jako hlavní pachatel určen náměstek starosty a odsouzen na dva měsíce žaláře, další dostali šest týdnů. Případ skončil až u nejvyšší soudní instance v Brně, která potvrdila rozsudek. Včetně toho, že starosta Verner, »působil jen vlivem a ne bezprostředně« a postihu se vyhnul. Nakonec soud ještě musel řešit náhradu čtyřem dětem, které zůstaly po zabitém rouhači.
Jedna z nejhloupějších obrazoboreckých epizod se udála ve Slaném stržením sloupu Nejsvětější Trojice, postaveného roku 1681 jako poděkování za odvrácení moru ve Slaném.
Vpředvečer Husova svátku 1919 přihrnulo se na náměstí asi 200 lidí a obklopili sloup svaté Trojice. Náhle kdosi vylezl na sloup, dal soše Boha Otce pár facek, načež jí kladivem rozbil hlavu.
Několik jiných přiskočilo a pomohlo rozbít sochu úplně.
Mimo to někteří pachatelé odstranili z podstavce sochy olověnou desku, vážící asi 10 kilogramů, rozbili ji a olovo prodali.
Po několika měsících projednával incident soud. Obžalovaných bylo celkem 16, vesměs dělníků továrny Daněk a Breitfeld ve Slaném. Sedm pachatelů odsouzeno, ale pouze ti, kteří ukradli olovo, dostali trest vězení.
Město Slaný to ovšem nemělo v dobách pobělohorských snadné, vždyť náleželo zuřivému rekatolizátoru Bořitovi z Martinic. Ostatně o Slaném se říkalo, že je to nejnešťastnější české město.
Obrazoborectví se nevyhnulo ani Pojizeří, tedy kraji odkud pocházeli známí „lidoví“ sochaři Jan a Josef Zeman ze Žernova.
„Na strmém kopci Kněžsko nad Železným Brodem stávala soška P. Marie na kamenném sloupě. Kopec nazývá se »Kněžsko« a jest majetkem zádušním. Konávala se sem často procesí v dobách dobrých i zlých. Záhy po převratě zničena. Sošku vzala k uschování jistá zbožná paní v Železném Brodě; jest památná též tím, že lid vypravuje o ní v širém okolí legendu, zahnala odtud na Železný Brod se blížící vojsko Švédské,“ píše Antonín Šorm a autor těchto řádek – protože je z okresu sousedního – marně kopec Kněžsko hledal v mapě, už má jistě jiné držitele a nové jméno.
Ve Škodějově poblíž Semil, rodišti dr. Karla Farského, zakladatele církve československé, byla kaplička se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1722. Té byla neznámými pachateli uražena hlava a ještě rozťata.
Rozbití hlavy se událo i v Semilech, kde starosta dr. Jindřich Patka nechal kolem Velikonoc v dubnu 1920 dva Jany převézt na hřbitov Koštofrank, tam jednoho postavit ke kostelu a dalšího – z roku 1736 od jezu za jatkami – složit v kolně u umrlčí komory. „Této soše byla uražena hlava, která potom obecním dělníkem Vondráčkem dne 14. května 1920 rýčem rozpolcena; za to byl z prací u městské obce propuštěn.“
První socha však přečkala dodnes.
Předtím, v prosinci 1919, byly tyto sochy natřeny rozředěným karbidem; jinde byl svatý Ne-Pomuk pomazán dehtem (Loktuše pod Kozákovem, sem už poškozená socha přenesena z Prackova) nebo barvami, v Lomnici nad Popelkou si světce – asi jako protiklad doby temna – nabílili.
Zdroj: Antonín Šorm: Ve jménu demokracie, 1922
