Praha opět zaznamenala ostrý střet mezi stoupenci krajních řešení v otázce interrupce. Jedni jsou pro absolutní zákaz potratů, druzí chtějí mít právo na potrat zaručený ústavou.
Bylo kolem toho hodně křiku, osočování jedné strany z klerofašismu, označování té druhé za „bandu vyfetovaných magorů blokujících průchod maminek s kočárkama“, několik aktivistů tažených policisty po zemi a zadržených kvůli přestupku.
Odkdy je vlastně dítě živé? Až od porodu? Od čtyř týdnů nebo tří měsíců od početí? Nebo od okamžiku spojení pohlavních buněk rodičů? A lze potrat nazvat ukončením života? A pokud ne, tak čím tedy?
Při ochraně života nenarozených dětí by se nemělo zapomínat také na životy jejich matek. Před časem v Polsku a rovněž v USA lékaři nechali zemřít ženu, protože z ní odmítli vyjmout mrtvý plod, který se stal následně zdrojem zhoubné otravy krve. Oháněli se přitom zákazem potratů, porušením zákona, morálkou i boží láskou.
Kam se ale ztratil zdravý rozum? Schopnost rozlišovat, co je kdy v jaké situaci vhodné? A proč se nemluví víc o tom, co samotnému potratu často předchází? Je to nevázaný sex, znásilnění, život matky ohrožující nemoc, sociální podmínky, závislost?
Tyto okolnosti by ovšem neměla posuzovat nějaká interrupční komise složená z fundamentalistických fanatiků, kteří se snaží vlézt do života úplně cizím lidem, na kterých jim stejně nezáleží, ale žena, které se to bezprostředně týká. Ta by však měla být vyzbrojená poznáním, že tento zákrok má v sobě mnoho rovin – zdravotní, společenskou, karmickou i duchovní. A že vůbec nejde o obyčejnou a lacinou věc. Poslední slovo by ale ve svém rozhodnutí měla mít nakonec ona, a ne zákon. Co myslíte?
Zdroj: autorský text
