Před sto čtyřiceti lety se v Nové Pace narodil akademický malíř a brigádní generál Antonín Mikuláš Číla.
V Nové Pace mělo silnou tradici hrnčířství, takže se celkem logicky vyučil hrnčířem a malířem porcelánu. V letech 1900–03 studoval na odborné keramické škole v Bechyni a v letech 1903–09 dekorativní malířství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
I jeho sourozenci měli výtvarné nadání, starší bratr Bohumír (1885 – 1974) byl akademický malíř a restaurátor, mladší bratr Otakar (1894 – 1977) byl akademickým malířem a legionářem.
Antonín Číla byl aktivním sokolem. V roce 1909 se seznámil s nabídkou vlády carského Ruska, směřovanou zejména k českým sokolským aktivistům. Rusko nabízelo možnost pedagogického působení v oblasti tělovýchovy v různých částech rozlehlého území, na ruských školách měl být zaveden český model sportovního vzdělávání. Číla nastoupil jako pedagog na gymnáziu v Oděse. Zde se stal profesorem kreslení a tělovýchovy.
Po zahájení 1. světové války se v Kyjevě zapojil do České družiny a byl zařazen do první roty jako rozvědčík. Číla byl opakovaně vysílán na průzkum k nepřátelským liniím; díky svému výtvarnému nadání dokázal vytvářet přesné panoramatické náčrty a zakreslovat nepřátelské linie.
Jako velitel 7. roty 3. pluku se v roce 1917 účastnil bojů u Zborova. Během bolševického povstání bojovaly jeho oddíly v Čeljabinsku a na Urale a zajišťovaly také bezpečnost na transsibiřské magistrále.
Za svého působení v legiích přešel k pravoslavné víře a přijal jméno Mikuláš (respektive Nikolaj).
V únoru 1920 byl pověřen střežením zlatého carského pokladu, který byl umístěn ve 48 vagonech na nádraží v Irkutsku. Poklad odevzdal 1. března 1920 do sovětských rukou. Následně se vydal se svými muži do Vladivostoku, kde se 1. června nalodili na americkou loď Edellyn, která je měla převézt do vlasti. Tam přibyli v srpnu.
Další profesní kariéra Antonína Mikuláše Číly zůstala svázána s československou armádou. Zprvu stále velel svému pluku, reorganizovanému na pěší pluk 10 Jana Sladkého Koziny v Brně. V lednu 1922 postoupil do funkce velitele 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě, kde působil až do roku 1928. Roku 1922 absolvoval kurz na École supérieure de guerre v Paříži, 28. června 1923 se dočkal povýšení do hodnosti brigádního generála.
Z Vysokého Mýta jej roku 1928 přemístili do Brna, kde do roku 1934 zastával funkci zástupce velitele Zemského vojenského velitelství. Od roku 1934 působil jako předseda Odvolacího kárného výboru MNO v Praze. Roku 1938 odešel vzhledem k věku do výslužby, ale v průběhu květnové i zářijové mobilizace byl aktivován jako velitel oblasti 5. armádního sboru v Trenčíně.
Po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 a vzniku protektorátu se zapojil do domácího odboje. Během Pražského povstání se společně se svými syny Jiřím a Mikulášem účastnil povstaleckých operací v oblasti pražských Dejvic. (Bydleli tam ve Svatovítské 3.)
Po skončení války se již do vojenské služby nevrátil, ale aktivně se podílel na obnovení a činnosti Československé obce legionářské. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl degradován na vojína a k malému důchodu si přivydělával malováním obrazů a kreslením plakátů. Byl však velmi aktivní v udržování legionářských tradic, ačkoliv ČsOL po roce 1949 přestala v Československu existovat. Byť sledován Státní bezpečností, pořádal setkání bývalých spolubojovníků z legií.
V roce 1968 mu byla vrácena hodnost. V roce 1974 se podílel na přípravě pohřbu Hany Benešové, manželky druhého čs. prezidenta. Do konce života byl předsedou neoficiální Historické komise legionářů.
Antonín Mikuláš Číla zemřel 31. května 1983 v Praze ve věku 100 let. Je pochován na Olšanských hřbitovech při cestě k pravoslavném chrámu.
Byl mnohokrát vyznamenán. V roce 1918 dostal jako jeden z deseti legionářských důstojníků britský řád D.S.O. (Distinguished Service Order), obdržel také Čs. válečný kříž 1914 – 1918, Válečný záslužný kříž a Řád čestné legie (V. třída – rytíř). V říjnu 1998 byl z rukou Václava Havla vyznamenán Řádem Bílého lva II. třídy (vojenská skupina).
Je po něm pojmenována ulice na pražských Petřinách.
Zdroje: Ivo Pejčoch, VHÚ Praha; Čs. obec legionářská; Česká škola bez hranic; Městské muzeum Nová Paka; Wikipedie
