První zářijový den nabízí před českými základními školami dva zcela odlišné obrázky. Zatímco v Liberci, Ústí nad Labem, Chebu nebo v podhůří Šumavy kráčejí do tříd zástupy prvňáčků s pestrobarevnými obřími papírovými kornouty plnými sladkostí a pastelek, v Praze, středních Čechách či na jižní Moravě drží děti v rukou nanejvýš jednu gerberu pro paní učitelku a o žádném kornoutu v životě neslyšely. Tato zdánlivá drobnost není náhodným rozmarem rodičů, ale fascinujícím pozůstatkem historie, který i po mnoha desetiletích věrně kopíruje mapu někdejšího česko-německého osídlení.
Tradice takzvaného školního kornoutu (v němčině Schultüte nebo Zuckertüte) má své kořeny v německém Sasku a Durynsku na počátku 19. století. První písemné zmínky pocházejí z roku 1817 z města Jena. Tehdejší učitelé a rodiče vymysleli pro vystrašené šestileté děti půvabnou legendu: ve sklepě nebo na půdě školy roste kouzelný strom se sladkými kornouty, a jakmile plody dozrají a vyrostou, nastal čas jít poprvé do školy. Kornout plný sušeného ovoce, ořechů a cukrovinek měl dětem doslova „osladit“ přechod od bezstarostných her k přísnému školnímu drilu.
Z protestantského Saska se tento zvyk bleskově rozšířil do celého německy mluvícího prostoru a zcela přirozeně zapustil hluboké kořeny i v českém pohraničí – v Sudetech. V oblastech s převahou německého obyvatelstva, od Krušných hor přes Jizerské hory až po Šumavu a Jeseníky, se kornout stal neodmyslitelným symbolem prvního školního dne.
Když po druhé světové válce došlo k odsunu německého obyvatelstva a do pohraničí přišli noví dosídlenci z vnitrozemí, mnozí tuto tradici přejali od těch, kteří v regionech zůstali, nebo si ji osvojili od sousedů za hranicemi v bývalé NDR či v Bavorsku. Tradice byla natolik silná a pro děti lákavá, že v severních a západních Čechách přežila i dekády socialismu. Generace dětí v těchto krajích vyrůstaly s vědomím, že bez kornoutu do první třídy zkrátka vkročit nelze.
Naproti tomu v ryze českém vnitrozemí, v Polabí a na většině Moravy se tato tradice historicky nikdy neuchytila. Česká prvorepubliková i poválečná škola kladla důraz na jiný symbol – úctu k autoritě pedagoga. Děti tak do školy přicházely pouze s aktovkou a živou květinou pro paní učitelku, což byl zvyk typický pro slovanské a rakousko-uherské školství.
V posledních letech se však geografické rozdíly začínají pozvolna stírat. Obchodní řetězce zaplavují regály papírovými kornouty po celé republice a mnoho rodičů v Praze či Brně po nich sahá jako po moderní rekvizitě pro hezkou fotku do rodinného alba. Přesto zůstává sever a západ Čech místem, kde je kornout pevnou společenskou normou – pokud by tam dítě první den kornout nemělo, připadalo by si mezi spolužáky nepatřičně. Naopak v moravských vesnicích stále hrají prim květiny ze zahrádky a podomácku pečené koláče.
Ať už váš prvňáček svírá v ruce metrový kornout s čokoládou, nebo jednu růži pro učitelku, podstata zůstává stejná: zpříjemnit dítěti jeden z nejdůležitějších kroků v životě a proměnit obavy z neznáma v radostné očekávání.
Zdroj: redakční text/Staročeské zvyky
