Vasilij Semjonovič Grossman (vlastním jménem Josif Solomonovič Grossman) se narodil 12. prosince 1905 v rodině bohatých židovských intelektuálů. Jeho otec byl chemický inženýr, matka učitelka francouzštiny. Rodiče měli svatbu v roce 1900, ale rozvedli se, když byl Vasilij ještě dítě. Potom ho vychovávala matka, s níž v letech 1912 – 1914 žil ve Švýcarsku v Ženevě. Po návratu do Ruska studoval v Kyjevě do roku 1919. V době občanské války žil s matkou v Berdyčivu v rodině matčiny sestry Anny a jejího manžela. V letech 1921 až 1923 bydlel se svým otcem v Kyjevě, kde pokračoval ve studiu.
Při studiu chemické školy na moskevské státní univerzitě se roku 1928 oženil s Annou Petrovnou Macukovou, ale manželé po nějakou dobu žili odděleně – on v Moskvě, ona v Kyjevě. Studium úspěšně dokončil následující rok. Tři roky pracoval jako chemický inženýr v Donbasu a v roce 1933 se přestěhoval s manželkou do Moskvy, kde žil v rodině matčiny starší sestry Jelizavety. Pracoval tam jako chemik v tužkárně pojmenované Sacco a Vanzetti po dvou anarchistech odsouzených k trestu smrti ve Spojených státech roku 1920.
Publikovat začal Grossman časopisecky koncem 20. let a úspěšným spisovatelem se stal roku 1934, kdy zveřejnil práce „Glukauf“, příběh ze života horníků, a „Ve městě Berdyčiv, příběh odehrávající se v době občanské války“. To posílilo jeho ambice stát se profesionálním spisovatelem.
Po napadení Sovětského svazu Německem v létě 1941 byl Vasilij Grossman mobilizován a od srpna 1941 do srpna 1945 byl zvláštním válečným dopisovatelem deníku Rudá hvězda. Během bitvy o Stalingrad byl Vasilij Grossman v tomto městě po celou dobu pouličních bojů a v roce 1943 byl povýšen na podplukovníka. Patřil též mezi první žurnalisty, kteří vstoupili do koncentračních táborů Majdanek a Treblinka. Jeho válečná díla vycházela již v jejím průběhu.
Válka těžce zasáhla i jeho rodinu. Během německé okupace města Berdyčiv byla Grossmanova matka přesunuta do ghetta a 15. září 1941 zastřelena. Dopisy mrtvé matce Grossman potom psal až do konce života a její příběh též zobrazil v románu „Život a osud“. Spisovatelova jediná dcera Kateřina, která též žila v Berdyčivě, byla na začátku války převezena do pionýrského tábora a později byla s matkou, s níž se Grossman rozvedl již v roce 1930, a s nevlastním otcem evakuována do Taškentu.
Po válce se Grossman od roku 1946 do roku 1959 věnoval práci na dvoudílném románu „Za spravedlivou věc“ (česky vyšel poprvé v roce 1959 pod názvem „Za Volhou není země“ a „Život a osud“). Román „Za spravedlivou věc“, který vyšel v roce 1952, kritizoval Alexandr Fadějev jako ideologicky škodlivý. Až v roce 1954 připustil, že jeho kritika byla nespravedlivá. Grossmanova tvorba se ale nelíbila ani sovětskému vedení. V únoru 1961 byly zkonfiskovány rukopisné kopie románu „Život a osud“ včetně té, která byla připravena v nakladatelství k vydání. Nepomohl ani Grossmanův osobní dopis Chruščovovi, kde na něj takto naléhá:
„Žádám vás, abyste uvolnili moji knihu, žádám, aby editoři, a nikoli zaměstnanci Výboru pro státní bezpečnost, mluvili a argumentovali o mém rukopisu. … Stále věřím, že jsem napsal pravdu, že jsem ji napsal, milující a litující lidi, věřící v lidi.“ Nepomohlo mu ale ani to.
Poprvé byl proto Grossmanův román „Život a osud“, který názvem a strukturou připomíná Tolstého „Vojnu a mír“ vydán na Západě, kam se jedna kopie rukopisu dostala s pomocí A. D. Sacharova, B. Okudžavy a V. N. Vojnoviče v roce 1970. Vyšel potom v ruštině o 10 let později, v roce 1980 ve Švýcarsku. V Sovětském svazu došlo k vydání upravené verze až v roce 1988 v době počínající perestrojky. Spolu s konfiskací rukopisu Život a osud byl Grossmanovi zabaven i rukopis jeho dalšího románu „Panta rei“. Vasilij Grossman potom v roce 1963 vytvořil jeho druhou verzi, která vyšla v zahraničí v roce 1970 a v SSSR až v roce 1989.
Po konfiskaci rukopisů bylo Vasiliji Grossmanovi téměř znemožněno publikovat, což podkopalo spisovatelovo zdraví a podle několika životopisců urychlilo jeho smrt. Došlo k ní po několika neúspěšných operacích rakoviny ledvin 14. září 1964 v Moskvě.
Jeho dílo bylo v SSSR nepohodlné proto, že se převážně zabývalo druhou světovou válkou, ale z jiného úhlu pohledu, než který byl v tehdejším Sovětském svazu považován za oficiální. V roce 1944 sovětští židovští novináři Ilja Erembug a Vasilij Grossmann sebrali a uveřejnili svědectví o zločinech páchaných nacisty na Židech a uváděli také popisy poprav v Babím Jaru, při kterých stydne v žilách krev. Vybíjení Židů na obsazených územích nacistickým vojskem se účastnili také Rusové, členové místní pomocné policie a členové jejich rodin a ruské milenky německých vojáků. Vykrádali opuštěné byty, jinde si před zraky odsouzených Židů brali jejich oblečení, polštáře a peřiny, někteří dokonce procházeli přes hrazení, za kterými byli Židé internováni, a ženám a dívkám, čekajícím na popravu strhávali šátky nebo jim brali pletené vlněné svetry. Kromě toho se Grossman zajímal i o cenu sovětských bojových vítězství, která někdy byla příliš vysoká. Jenže o tom se v SSSR nesmělo vůbec mluvit, natož psát nebo učit, ještě desítky let po válce.
