Psal se 16. 12. 1851. Karel Havlíček toho dne, či spíš té noci vstával velmi brzy. Ve tři hodiny ráno byl probuzen policejním komisařem Dederou, dvěma strážníky a dokonce i okresní hejtman byl přítomen. Osobní příkaz panovníka budil respekt. Následovala cesta zasněženou krajinou až do tyrolského Brixenu. Abyste to nemuseli hledat, tak vězte, že italské město Bolzano ba i Brenerský průsmyk jsou od maličkého městečka Brixenu asi čtyřicet kilometrů. Dnes to vypadá jako selanka, v porovnání s tím, jak zacházelo s policejně nepohodlnými lidmi dvacáté století.
Havlíček byl ubytován v hotelu, později za ním přijela i jeho žena s dcerou. Náklady na cestu jim proplatilo policejní ředitelství. Později si rodina pronajala domek s altánem a Havlíček dostával pravidelnou roční apanáž pět set zlatých, která byla asi trojnásobná, oproti platu učitele. Jídlo jim bylo donášeno z hostince.
Praha měla v první polovině devatenáctého století děsivě špatné hygienické podmínky. Středověký vodovodní řad už zdaleka nevyhovoval, jak kapacitou, tak kvalitou. Výměna dřevěného potrubí za litinové pokračovala liknavě, a pomalu. K tomu si připočtěme kouř z mnoha set komínů a počínající tuberkulózu. Ano, je to tak, vyhnanství v Brixenu, čistý horský vzduch a voda, to vše prodloužilo Havlíčkovi život, přesněji, ten fyzický. I když to jistě nebyl záměr úřadů.
Nebyl to pobyt v lázních, Havlíček nesměl odcestovat, veškerá korespondence mu byla kontrolována a ven se nedostal ani řádek. Pro novináře naprosto depresívní, několikaleté vyřazení z aktivního života. Teprve když podepsal prohlášení, že už bude hodný, směl se vrátit. Nikoliv do Prahy, tak až úřady benevolentní zase nebyly. Musel mu stačit Německý Brod. Po svém příjezdu zjistil, že jeho žena Julie zemřela na tuberkulózu a že podobnou nemocí trpí i dcera Zdeňka. I zde byl pochopitelně kontrolován a každé opuštění města musel hlásit. Návrat do Prahy mu byl povolen až ve chvíli, kdy byla u něho zjištěna stejná nemoc. Už nebyl nebezpečný. Zemřel 29. 7. 1856. Bylo mu 34 let.
