Jedna z pamětnic té doby vzpomíná: „Byli jsme první rok manželé a slavili jsme své první vánoce. Tehdy se Vánoce psaly s malým „v“ v rámci ateistické výchovy národa, takže proto píšu to malé „v“ i tady. Jako správná hospodyňka jsem se ujala příprav a v první řadě bylo nutné sehnat potřebné potraviny. To ale nebylo v té době tak jednoduché. Cestou z práce jsme s manželem šli městem a sledovali, u kterého obchodu s potravinami či zeleninou se tvoří fronta.“
„Tam totiž byla jakási naděje, že mají zboží, které po celý rok v podstatě neměli. Okamžitě jsme se do ní zařadili a zjišťovali, na co se stojí. Někde měli mandle, jinde třeba jádra lískových ořechů. Balíček o váze 100 gramů a se prodával vždy jen jeden na osobu.“ Kdo si na tu dobu vzpomíná, ví, že tomuto zboží se obecně říkalo „suché plody“ a s těmi byla vždycky potíž. Patřila sem třeba i kokosová moučka, a kdo nesháněl, nebo neměl známosti, suché plody na vánoční stůl neměl.
Další problém bylo ovoce, zvláště to tehdy nazývané jižní. Tehdy mladá paní, dnes pamětnice vypráví dál: „Nepohrdli jsme ani kubánskými pomeranči. Kdo si je pamatuje, ten ví, o čem píši. Říkali jsme si, že na Kubě to snad je nějaká krmná odrůda, ale alespoň něco jsme z Kuby za všechno to naše zboží, třeba kvalitní zbraně nebo mačety z opravdu dobré oceli, a další výrobky, co jsme tam vyváželi, dostali. Reklamní slogan pravil – My, kubánské pomeranče, máme více šťávy – ale bylo těžké to těm na první pohled podezřelým žlutým až nazelenalým plodům uvěřit.
Hodně špatně se loupaly, prý tam na ně mají nějakou loupačku pracující na principu soustruhu. Jiné země nám za naše zboží poslali alespoň nějaký soubor lidových písní a tanců a studenty, o které, zvláště když byly z tuzexové oblasti, tu byl mezi určitou dívčí populací zájem, tak z Kuby jsme měli aspoň tohle podivné ovoce. Tehdy se také žertovalo, že v přebohaté kapitalistické cizině jim na svátečním stole schází to, co máme jen a pouze my, kteří budujeme socialistickou společnost – kubánské pomeranče.“
Stát ve frontě ale nebylo jen tak, bylo to umění, a to doslova bojové. Však si také ženy, které ve frontách stávaly někdy i celé hodiny, říkaly „frontové bojovnice“. Jejich vzpomínky jsou dodnes až neuvěřitelné: „Pokud jsme stáli oba, já i manžel, ve stejné frontě a nehlásili se k sobě, měli jsme „bohatý“ úlovek – dva balíčky mandlí nebo lískových jader. V té době bylo na trhu také málo másla, tak uliční důvěrnice, důvěryhodná soudružka, navštěvovala rodiny, podle seznamu přepočítala členy a každému přidělila kupon, na který si vyzvedl 1 kostku másla, stejně velkou, jaká je dnes, tj. 250 gramů. Já jsem jednou dostala výjimečně dva kupony, protože jsem byla těhotná.
Z té doby je také reklamní slogan: „Sana, vlastní sestra másla“. A aby bylo toto sdělení důvěryhodnější, v reklamě účinkovali Werich s Horníčkem. A protože v té době také nebyly na trhu zlaté šperky, tak reklamy v novinách a časopisech hlásaly: „Stříbrný šperk je moderní“. Pokud chtěl ženich, jak bylo jeho tradiční povinností, opatřit na svatbu zlaté prstýnky, musel do zlatnictví přinést potvrzení o chystané svatbě od úřadu, kde bude oddán.“
„Také na maso se stály fronty, a to nejen na vánoce. Důležité nebylo jen to, kdy zboží přivezou, ale především to, kdy se bude prodávat. Nestačilo, že na prodejně bylo už dopoledne, když prodávat se začalo až odpoledne, po 15. hodině, když se pracující vraceli z práce. Otázkou je, kdo by jim asi tak mohl dopoledne zboží vykoupit, když v práci museli být všichni. Pracovní povinnost byla za socialismu dána zákonem a kdo se jí vyhýbal, byl jako „osoba práce se štítící“ příživníkem a hrozilo mu trestní stíhání. Do práce se chodilo i v sobotu, i když Štědrý den připadl právě na ni. Obvykle však bylo v takovém případě možné si jej během prosince tzv. nadělat, čili odpracovat předem.“
A pokračujeme ve vzpomínání dál: „Možná si vybavíte, že vám rodiče jako dětem přinesli na vánoce vánoční čokoládové kolekce na stromeček? Sympatický dárek byl podmíněn členstvím rodiče v ROH – Revolučním odborovém hnutí, a to de facto povinným. Nestálo mnoho, jen příspěvky ve výši 1 % z platu. Každý člen ROH měl papírovou průkazku, takovou knížečku, kam se potom členské známky v příslušné hodnotě každý měsíc vylepovaly.“
Pamětnice, která se narodila za protektorátu a v socialismu prožila největší část svého života, ho dobře může srovnat s dneškem. „Ceny za socialismu byly jednotné po celé Československé republice, ale zboží bylo málo. Nyní je ho dost, supermarkety jím přetékají, ale zase sledujeme, co je kde levnější, protože nasazené ceny jsou leckdy, promiňte mi ten výraz „vycucané z prstu“, prostě takové, aby na tom prodejce co nejvíce vydělal s minimem námahy.
A s těmi vánocemi. Možná si říkáte, proč je komunisté, jako náboženský svátek, rovnou nezrušili? Vždyť Marx s Leninem tvrdili, že „náboženství je opium lidstva“ a je to nástroj útlaku dělnické třídy. Oni by je zrušili, kdyby nepřinášely státu významné zisky. Na vánoce se prodalo úplně všechno, i jinak dlouho neprodejné ležáky. Nikdo se přece nechtěl nechat zahanbit a nemít pro své blízké žádný dárek. Takže všichni byli šťastní a spokojení – kupující, obdarovaný i stát.“
Tak to vidíte. Každý chceme mít vánoční svátky co možná nejhezčí, toužíme po „pravých“ Vánocích, dnes už psaných i s tím velkým V. Jak moc „pravé“ budou právě ty naše Vánoce, záleží jen na nás. V každé době, i když ta dnešní je bez „frontových bojů“ pochopitelně v tomto ohledu mnohem jednodušší.
