Narodil se 2. března roku 1880 ve švédské rodině vlastníka několika továren na výrobu zápalek. Měl ještě pět sourozenců. V šestnácti letech začal studovat na technologickém institutu ve Stockholmu, který absolvoval ve dvaceti letech jako stavební inženýr.
Na počátku 20. století sedm let pracoval jako inženýr v zahraničí – v USA, Mexiku, Jižní Africe, ale hlavně v USA. Získal výhradní práva pro patent nové techniky betonových konstrukcí pro Německo a Švédsko. Roku 1907 se vrátil do Švédska zavádět tuto novou technologii. O rok později založil s dalšími společníky ve Švédsku a v Německu firmy. V roce 1913 už vykazovala roční zisk kolem 200 000 dolarů, tj. dnešních 5 mil. USD, a vyplácela dividendy ve výši 15 %.
Pak Invar zahrnul do své činnosti také otcovy továrny a soustředil se spíše na „budování“ nových společností nebo převzetí kontroly nad již existujícími firmami. Do roku 1927 koupil banky, těžební společnosti, železnice, dřevařské papírenské firmy, distribuce filmů, nemovitosti v několika hlavních evropských městech a také kontrolní balík švédské telefonní společnosti „LM Ericsson & Co“. Dával přednost platbě cennými papíry místo hotovosti. Ovládal 50 % světového trhu železné rudy a celulózy. Vlastnil doly po celém světě včetně dolu v Jihoafrické republice s nejbohatším ložiskem zlata. Jeho impérium zanedlouho zahrnovalo asi 260 továren s 80 tisíci zaměstnanci po celém světě a v 30. letech už to bylo přibližně 400 společností. A hlavně – stal se sirkovým králem.
Jak k tomu došlo? Musíme si uvědomit, že před sto lety, na počátku dvacátého století, kdy neexistovaly zapalovače, jak je známe dnes, byla po zápalkách značná poptávka. Používaly se při kouření, k rozdělání ohně v kamnech, zapalování hořáků v plynových spotřebičích. Jejich případný monopolní výrobce tak mohl výrazně zvýšit cenu (a tím i svůj zisk), aniž by musel zvyšovat výrobu. A toho právě Ivar Kreuger využil.
Svou velkou příležitost vycítil po první světové válce, kdy téměř všechny evropské vlády potřebovaly peníze na napravení škod způsobených válkou. A on peněz měl, podle výsledků podnikání, kvanta. Půjčoval ale jen těm vládám, od kterých dostal jako záruku za půjčené peníze zápalkový monopol v jejich zemi. To znamenalo monopol na výrobu nebo na prodej zápalek, případně obojí. Dohody se lišily země od země. Svůj kapitál zvýšil půjčkami od amerických a švédských bank spolu s vydáním velkého množství dluhopisů. V letech 1925 – 1930 tak poskytl úvěry sedmnácti státům, mezi nimi Německu, Francii, Polsku, Maďarsku, Řecku, Litvě nebo Turecku. Celkový objem jeho úvěrů dosáhl tehdy 387 milionů dolarů, asi dnešních 6 miliard dolarů. Kreuger se přitom nesoustředil jen na zápalky, ale získal kontrolu nad většinou lesů ve Švédsku a usiloval o kontrolu nad kartelem vyrábějícím celulózu a pokusil se o vytvoření švédského telefonního monopolu.
Investičního kapitálu proto nikdy neměl dost. Vydával cenné papíry, které byly podloženy monopolem na zápalky. Vyplácel vysoké dividendy a tím lákal další investory. S dluhopisy zacházel s nadšením beznadějného gamblera a vydával jich na tisíce. Byly přitom neobyčejně populární a neochvějná víra v růst Kreugerovy průmyslové říše přesvědčila Švédy, že investovat do jeho papírů je to nejrozumnější, co mohou se svými penězi udělat.
Burzovní krach v roce 1929 způsobil, že se Kreugerovo impérium zhroutilo – ostatně nebylo v tom tehdy samo. Dluhopisy a akcie se staly bezcennými, několik tisíc Švédů a malých bank přišlo o úspory a investice. Velcí investoři, kromě akcionářů, obdrželi zpět aspoň 43 % svých vkladů. Nejvíce Kreugerovi pomohlo, že na svůj švédský zápalkový monopol získal půjčku od své vlády, kterou se pak podařilo po několika letech splatit.
Mnoho z Kreugerových finančních operací přitom vykazuje podobnost s „Ponzi systémem“ (u nás známým jak „letadlo“). Peníze na výplaty dividend však u Kreugera nepocházely výhradně z vkladů nových investorů jako u Ponziho čili v systému „letadlo“.
Ivar se nikdy neoženil, ale v různých obdobích svého života žil s Ingeborg Ebertovou (1889 – 1977), která pracovala ve Stockholmu jako fyzioterapeutka. Podle jejího vyjádření neměl zájem o manželství nebo děti. Jeho životní náplní bylo podnikání. Setkali se poprvé ve Stockholmu roku 1913 a žili spolu další čtyři roky. Pak Ingeborg vztah přerušila, odstěhovala se do Dánska a provdala se za inženýra Ebertha. 1. ledna 1919 se jim narodila dcera Grete Eberthová, později provdaná MacLaury, herečka ve Stockholmu (†2002).
Po několika letech se Ingeborg rozvedla, vrátila se s dcerou do Stockholmu a znovu žila s Ivarem. Po čase její bývalý manžel unesl dceru do Dánska. Ingeborg to úřadům neoznámila, ale krátce potom si najala rybářský člun i s majitelem, se kterým přeplula jednu z dánských úžin‚ Öresund, přes níž tehdy ještě nevedl most, a přivezla dceru zpět do Stockholmu. Soužití s Ivarem trvalo až do roku 1928, pak se jen občas setkávali. Naposledy ho uviděla v listopadu 1931, těsně předtím než se vydal na svou poslední cestu do Ameriky. Zprávu o jeho smrti v Paříži se dočetla z novinových titulků následující den, 13. března 1932.
A ta zpráva byla šokující. Ivar Kreuger se 12. března 1932 zastřelil ranou do srdce ve svém pařížském bytě. Jeho smrt otřásla nejen jeho blízkými, ale i celým finančním světem. Noviny přemílaly otázku, na kterou však nikdo neznal odpověď – byla to sebevražda nebo vražda? Bratr Torsten tvrdil, že Ivar byl zavražděn. Později se vyrojily další konspirační teorie. Jedna z nich vychází z toho, že Kreuger nabídl úvěr i Stalinovi. Když bylo jednání na dobré cestě, Stalin najednou obrátil. Nechtěl nechat zápalkový monopol v rukou cizince, když předtím všechny továrny a majetky zahraničních vlastníků v SSSR byly vyvlastněny bez náhrady. Dále nebylo Stalinovi po chuti, že finančně podporoval jeho bývalého spolubojovníka, nyní úhlavního nepřítele, Lva Trockého. Měl mu také za zlé, že svým úvěrem pomohl stabilizovat situaci ve Výmarské republice, která potlačila povstání a vytvoření Bavorské republiky rad čili Bavorské sovětské republiky (7. dubna až 3. května 1919).
Už jen to by stačilo k tomu, aby Stalin začal uvažovat o Kreugerově likvidaci. Ostatně byl tak zvyklý nakládat s těmi, které považoval za nepohodlné. A prsty stalinovské KGB byly dlouhé. Pro Trockého si sáhly až do Mexika. Proč tedy ne pro Kreugera do Paříže?
