Nejprve je třeba poznamenat, že baron de Rais se v mládí nijak nevymykal z obvyklého profilu velmi urozeného a velmi bohatého šlechtice své doby. Byl prý jednu dobu nejbohatším mužem ve Francii a jedním z nejbohatších mužů v Evropě. Ještě jako mladík se ve svých 21 letech stal horlivým příznivcem Johanky z Arcu, dokonce se prý ji pokoušel osvobodit z anglického zajetí, bohužel marně.
Poté se stáhnul od královského dvora zpět do rodné Bretaně, konkrétně na jeden ze svých hradů v Tiffauges a začal se věnovat prohlubování svého již tak značného vzdělání. Zaměřil se ovšem na alchymii a magii a zval si k sobě i specialisty na tyto obory, a to vše ho uchvátilo natolik, že ztratil zájem i o svou mladou choť.
Najednou ale své chování změnil a studium v ústraní nahradil okázalými pitkami a slavnostmi za účasti stovek sloužících, které trvaly i celé týdny. Marnotratné rozhazování dovedlo zanedlouho jeho příbuzné k tomu, že požádali krále, aby baronovi zakázal nakládat s majetkem, než se mu pod rukama vypaří docela. Král jejich žádosti vyhověl, nakonec i v baronově vlastním zájmu.
Baron si byl vědom svých dluhů a chtěl situaci řešit, ale tak, že své panství hodlal dotovat penězi získanými prostřednictvím černé magie. A to si žádalo oběti. Baron se rozhodl ďáblu předhazovat nevinné duše malých chlapců z řad svých poddaných, které navíc před smrtí bestiálně mučil. Je neuvěřitelné, že podle odhadu jich měl na svědomí nakonec až 800, než se dostal před soud. Ale ne primárně kvůli těmto vraždám, ale protože porušil králův zákaz a opět se pokusil rozprodat další část svého jmění.
Světská spravedlnost barona neminula, 26. října 1440 byl pověšen a potom jeho tělo spáleno. Předlohou pro pohádkového Modrovouse se stal proto, že byl znám svým smolně černým vlasem a vousem, který nabýval až modravého odstínu. A také proto, že dvě jeho nevěsty zemřely ještě před svatbou, i když tady se nepotvrdilo, že by šlo o násilná úmrtí.
Šílenec Julio Caesar děsil Český Krumlov. Otec ho vykázal, protože měl sklony k sadismu a nekrofilii
Nejznámější, a možná i nejpůvodnější, verzi pohádky o Modrovousovi sepsal francouzský pohádkář Charles Perrault v roce 1697. V poněkud jiné verzi ji později převzali bratři Grimmové, zápletka však zůstává stále stejná. Bohatý šlechtic nápadný svým děsivým modrým vousem se již poněkolikáté ožení, přičemž se neví, co se stalo s jeho předchozími manželkami. Novomanželka však na to přijde, když přes zákaz během Modrovousovy nepřítomnosti otevře zakázanou komnatu a najde v ní ostatky předchozích manželek, které Modrovous zabil.
Na klíči ke komnatě přitom ulpí krev, kterou nelze nijak smýt, a Modrovous podle toho pozná, že jeho manželka porušila zákaz. Za to ji chce také zabít, ale v poslední chvíli ji zachrání její bratři a Modrovouse zabijí.
Těžko říct, jaké poselství v sobě tato pohádka nese. Kdyby manželka zákaz neporušila, nezjistila by, co se stalo s jejími předchůdkyněmi a zřejmě by neunikla stejnému osudu. Její poslušnost by se v tomto případě obrátila proti ní. Americká psychoanalytička Estés Clarissa Pinkola ve své průlomové knize „Ženy, které běhaly s vlky“ právě na této pohádce demonstruje, jak je i pro současné ženy nevýhodné, když jsou „poslušné“ tak, jak to po nich patriarchální svět požaduje.
V novodobé historii si přezdívku Modrovous vysloužil francouzský masový vrah Henri Landru (1869 – 1922) který se pod záminkou seznámení za účelem sňatku seznamoval s bohatými vdovami. Od ledna 1915 až do svého dopadení v roce 1919 jich zabil deset a k tomu ještě dospívajícího syna jedné z nich a za to byl také odsouzen k smrti a sťat gilotinou.
