Dle Lepešinské buňky nevznikají dělením z jiných buněk, ale z „živé hmoty“, což je jakýsi všudypřítomný a věčný éter, který je univerzální v tom smyslu, že z něj může vzniknout jakákoliv buňka či organismus. Nová buňka vzniká díky vzájemné interakci živé hmoty a mateřské buňky. Zajímavostí je, že Lepešinská dělení buněk uznávala, jen jako příčinu dělení označila, že buňka je přeplněná molekulami. Tudíž, nová buňka je jen jakýsi neživotaschopný odpadní pytlík. Jako důkaz svého tvrzení udávala, že když buňce přisuneme dostatečné množství živin, „molekul“, buňka se jimi přeplní a rozdělí se. Teorie živé hmoty byla anachronismus sahající až do raného novověku, a proto absolutně stojící mimo zájem akademické obce.
Situace se změnila v roce 1950. Trofim Lysenko, blízký přítel Stalina a průměrně vzdělaný agronom, který se právě díky Stalinovi stal nekriticky přijímaným odborníkem na biochemii, způsobil svými amatérskými zásahy do sovětského semenářství zaplevelení osiva a tím významné snížení produkce obilnin. Aby Lysenko neztratil Stalinovu přízeň, nebo snad proto, že sebevědomě hledal důvod zaplevelení kdekoliv jinde než ve svém počínání, vyzdvihl teorii Lepešinské jako jedinou správnou a dále ji rozvinul. Dle Lysenka vše funguje tak, že když na buňku působí živá hmota, může se z této buňky stát jakákoliv jiná buňka v závislosti na aktuálních podmínkách. A tímto způsobem se právě semena obilnin proměnila v semena plevele. Lepešinská toto Lysenkovo rozpracování své teorie akceptovala.
Tato pozorování narostla do absurdních rozměrů, kdy byla sledována například přeměna kukačky v pěnkavu, čočka v hrášek anebo spontánní vyrašení větve buku na bříze. Poznatky genetiky byly prohlášeny za buržoazní pavědu a genetika samotná prohlášena v srpnu 1948 za nezákonnou. Stovky sovětských genetiků přišly o práci a byly zatčeny. Tomu nahrávalo i blízké přátelství mezi Lysenkem a Stalinem a stejně jako to, že jak Lysenko, tak Lepešinská byli v odstraňování svých oponentů velmi aktivní.
Když byla teorie živé hmoty v Sovětském svazu a jeho satelitech bezvýhradně přijata, vědecká pracoviště začala hlásit absurdní pozorování přeměny buněk jednoho druhu do buněk druhu jiného, Československo nevyjímaje. Biologický ústav lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně dostal uloženo opakovat Lepešinské pokusy s vejci ptáků a s nezmary. Odmítnout takový úkol nebylo možné ani nepřipadalo v úvahu, že by se takový pokus nepodařil. Do Moskvy tak byla záhy odeslána zpráva, že pokus byl úspěšně opakován, a tak byla potvrzena pozorování Lepešinské.
Lepešinská novou teorii o vzniku druhů komentovala následovně: „Podobná práce mohla být vykonána pouze v Sovětské zemi, kde o pokrokovou revoluční vědu pečuje strana a vláda a řídí ji náš vůdce, drahý, všemi milovaný, veliký vědec soudruh Stalin.“ Ruští vědci tak dokázali vývojovou spojitost říše živých organismů s říší nerostnou a jako první vysvětlili, jak vznikal život. Tak byl ukován první chybějící článek v evolučním řetězu, přetrženém u přechodu mrtvé hmoty v živou.
Pamětníci u nás ještě i dnes vzpomínají, že koncem 50. let rozumní učitelé a profesoři seznamovali své studenty s úspěchy sovětské vědy zosobněnými Lepešinskou a Lysenkem jen s nechutí. Osnovy však byly osnovy, a aby se učitelům učily i zjevné nesmysly aspoň o něco snadněji, Státní pedagogické nakladatelství Praha vydalo v roce 1964 pro základní devítileté školy jako příspěvek k řešení výchovných otázek pro každý předmět brožury s téměř jednotným názvem „Komunistická výchova ve vyučování… (a je uveden dotyčný předmět)“. Zvláště kuriózní je tento výplod týkající se matematiky z hlediska „cíle vyučování matematice při vytváření vědeckého světového názoru při výchově mravní a politické“. Jako kdyby matematika nebyla na celém světě jenom jedna jediná.
Lepešinská rovněž razila názor, opět bez standardního vědeckého důkazu, že stárnutí buněk je způsobeno ztenčením a zároveň ztuhnutím buněčné stěny. Kvůli těmto dispozicím probíhá látková výměna obtížněji, a proto je metabolismus starého člověka zpomalený. Tuhnutí buněčné stěny lze podle Lepešinské zvrátit injekcemi hydrogenuhličitanu sodného (jedlé sody) anebo koupelemi v jedlé sodě. Návod na takovýto způsob získání věčného mládí způsobil, že z obchodů zcela zmizela soda.
Lepešinská dále k tomuto analogicky tvrdila, že hnojení jedlou sodou dokáže zvýšit zemědělské výnosy, protože zabraňuje tuhnutí buněčných stěn u rostlinných buněk. Zavádění této metody do praxe se setkalo s odporem sovětských lékařů, a proto byla aplikována pouze sporadicky. Hnojení jedlou sodou bylo proto direktivně nakázáno Lysenkem, ale po významném poklesu výnosů bylo v tichosti opuštěno. Po Stalinově smrti pak zanikla i teorie živé hmoty. To už ale Olgu Lepešinskou zasáhlo až ke konci života. Zemřela 22. října 1963 v Moskvě na zápal plic ve věku 92 let.
Za neo-lysenkovské porušování vědecké etiky je nyní v české vědě udělován titul Český Lysenko, kdy laureátky získávají repliku měděné brože „Пароход Комсомол“ (parník Komsomol) nosívanou Olgou Borisovnou. Zobrazena na ní byla sovětská loď „Komsomol“, jež byla potopena 14. prosince 1936 v době občanské války ve Španělsku. Cílem její první plavby do Cartageny bylo tajně dodat 50 tanků T-26 s posádkami, obrněnými vozidly, zbraněmi, palivem, střelivem a jinou hmotnou pomocí, to vše „maskováno“ jako běžný, tj. nevojenský materiál. Čili také příběh „proměny“ svého druhu.
