A už se z ní nevrátil, zemřel 23. května 2002 v Hamburku. Jeho názor na naše nejstarší dějiny by však rozhodně zapadnout neměl.
Vladimír Karbusický se narodil 9. dubna 1925 ve Velimi a dostalo se mu tak ještě klasického, komunismem nezatíženého vzdělání. Maturoval roku 1945 na průmyslové škole v Kutné Hoře a roku 1949 na reálném gymnáziu v Praze. V Praze studoval zprvu strojní inženýrství, přešel však ke studiu hudební vědy, estetiky a filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Rozsáhlý záběr jeho činnosti se odráží i v tom, že dnes je charakterizován jako „český muzikolog, folklorista, sociolog, historik, estetik, pedagog a publicista“. Už jenom to muselo v komunistickém Československu budit nevoli.
Po obhajobě disertační práce Karbusický působil jako vědecký pracovník v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, v roce 1966 přešel do Ústavu hudební vědy ČSAV. Jeho „kacířská“ práce Podstata umění, kritický pohled na genezi a interpretaci teorie odrazu, která vyšla v roce 1969, byla vzápětí zabavena a Karbusického práce dány na index. Po srpnu 1968 Karbusický odešel do SRN, kde úspěšně působil nejprve jako vědecký pracovník, později jako vysokoškolský učitel. V roce 1976 založil katedru systematické hudební vědy na univerzitě v Hamburku a od roku 1991 přednášel jako hostující profesor i na našich univerzitách. V SRN žil nedaleko Hamburku v Buchholzu a do vlasti se natrvalo nevrátil ani po smrti. Je pohřben na Lesním hřbitově v Hamburku.
Pro širší veřejnost je nejzajímavější jeho bádání v oblasti starých českých pověstí a legend. Z muzikologického hlediska rozpoznal, že jejich vznik souvisí s evropskou středověkou dvorskou zpěvní epikou. Tím popřel jejich lidový i národní původ, přičemž tuto teorii zastávali zvláště marxisticky orientovaní historikové, např. František Graus, Zdeněk Fiala, Dušan Třeštík, kteří jeho závěry odmítali. Od 90. let 20. století byl Karbusického přínos v historickém výzkumu postupně doceněn a uznán, i když ne zcela.
Znáte jméno nejslavnějšího českého falzifikátora? Zemřel roku 1861 a jeho padělky matou vědce dodnes
Především jde o jeho kontroverzní pokus o čtení jmen mýtických pohanských knížat z Kosmovy kroniky jako souvislého textu. Podle Karbusického ve skutečnosti jde o úryvek staročeského textu – poselství Čechů Frankům v 9. století. Slovo „Tetha“ je buď oslovení tehdejšího vůdce Franků nebo západních sousedů obecně.
„Krok ‛ kazi, /Thetha?/, lub…pŕemyśl…,
nezamyś…m…na ta voj´n…ni zla,
kr´ z…my s…neklan…,gosti vít…
Čili po doplnění – Kroky překaž/následuje oslovení/raději přemýšlej: nezamýšlíme na tě vojny ani nic zlého, kříži my se neklaníme, hosty /kupce, cizince/ vítáme.
Dokážeme se rozloučit s Krokem a jeho dcerami a vybájenými knížaty od Nezamysla po Unislava (Vnislava)? Asi těžko. Přiznejme však alespoň právo na existenci i tomuto Karbusického výkladu.
Na místo mýtických postav a dějů můžeme přitom vložit skutečné osobnosti a události – vojvody jménem Svatoslav, Vitislav, Mojslav, Heriman a Spytimír. A kdo ví, který z nich a jak se zúčastnil slavné bitvy kdesi v šumavských hvozdech, o níž kolovaly v Německu tak divoké pověsti?
Nemusíme přece počátky české státnosti stavět na bájích, když tu máme opravdové hrdiny. Sebevědomý národ přece nemá něco takového zapotřebí.
