Strach a Hrůza. Dva měsíce této čtvrté planety v pořadí od Slunce. Jejich existenci předpověděl již Kepler a o sto let později i Jonathan Swift, v Gulliverových cestách. Oficiálně byly tyto přirozené družice objeveny až v roce 1877, ale nehledejme v tom žádné tajemství. Kepler miloval nejen astronomii, ale i hudbu. Měl rád harmonii ve všem. Boží dílo nemůže být disharmonické. Pokud Bůh stvořil jeden měsíc pro planetu Zemi a čtyři pro planetu Jupiter, musí tedy Mars mít nevyhnutelně měsíce dva.
Vlastně by se dalo říci, že pojmenovat tyto dvě tělesa slovem měsíc, je zbytečně velkorysé. Náš Měsíc je v porovnání s mateřským tělesem, tím největším ve sluneční soustavě. Měsíce Marsu jsou vlastně jen létající hory. Kameny, které kdysi Mars zachytil i svoji slabou gravitací. Ten větší, Phobos má největší rozměr směšných 27 km. Ano, má rozměrů víc, protože se nezmůže na kulovitý tvar. Je to pouze převalující se obrovský balvan. Divák by měl fantastické možnosti pozorování, protože z povrchu tohoto měsíce by Mars zabíral čtvrtinu oblohy. Polární oblasti by byly již z tohoto důvodu nepozorovatelné. Phobos je od povrchu planety vzdálen jen asi 6000 km a uhání tedy zběsilou rychlostí. Oběhnout planetu stihne třikrát, za dobu jedné otočky planety.
Měsíc Deimos je ještě menší, přibližně poloviční a obíhá ve čtyřikrát větší vzdálenosti. Pokud na Zemi vážíte metrák, pak na Marsu by to bylo asi třicet pět kilo. Na Phobosu už bychom museli být velmi opatrní, gravitace je tam tak nízká, že vámi vržený kámen by dosáhl únikové rychlosti a již se nevrátil. No a u Deimosu už bychom museli dávat pozor i na rychlost vlastní chůze. Z povrchu Marsu se tento druhý měsíc pouhým okem jeví jen jako jasná hvězda.
Pro jejich nepatrné rozměry, a velice nízkou hustotu materiálu, se ještě před padesáti lety někteří vědci domnívali, že oba měsíce jsou duté a jedná se o umělé družice Marťanů. Dnes sice víme, že tato romantická představa neplatí, ale přeci jen lze najít něco znepokojivého. Na měsíci Phobos objevily sondy podivný monolit. Jak vznikl, nebo kdo ho kdysi vztyčil se neví, ale milovníci sci-fi jistě zbystří, a vzpomenou si na povídku A. C. Clarka, s názvem Hvězda. Třeba se i pod ním ukrývá sklepení, kde je vše, co po sobě Marťané stihli zanechat, a co pokládali za důležité.
