Proto Ježíšovi podala roušku, tzv. sudarium neboli „potový hadřík“, aby si mohl otřít tvář pokrytou krví a potem. Sudaria velikostí odpovídající přibližně dnešní utěrce na nádobí, bývala utkána z různých materiálů. Používat se začala v antickém Římě, kde hrála svou úlohu ve starověkém římském formálním životě a slavnostních ceremoniálech.
Na roušce, kterou podle legendy podala Bereniké, tedy Veronika, Ježíšovy, potom už natrvalo zůstal věrně otištěn Ježíšův obličej a stala se z ní posvátná relikvie. Podle legendy se potom Veronika v doprovodu Ježíšem vzkříšeného Lazara a dalších poutníků přeplavila do jižní Francie a došla až do Říma, kde tuto svátost předala Klementu Římskému, který je podle tradice katolické církve považován za čtvrtého biskupa, a tedy i papeže. Jeho pontifikát se datuje do let 88/92 až 97/101. Roušce se potom začalo říkat „vera icon“, čili „pravá podoba“ (Krista) a podle toho se Bereniké začalo nově říkat Veronika.
Tato světice bývá zobrazována, jak drží roušku s podobou Kristovy tváře. Ve středověku se její příběh stal součástí křížové cesty, a to jako její 6. zastavení. V Novém zákoně však o něm není ani zmínka, poprvé je zaznamenána až v latinské verzi apokryfních „Akt Pilátových“ ve 4. století. O životě svaté Veroniky existuje ještě několik dalších legend a podle církevního kalendáře se její svátek slaví 4. února.
Existuje však ještě jedna Veronika. Píše se o ní v Evangeliu sv. Matouše jako o ženě, která od dvanácti let trpěla krvácením. Protože věděla o Ježíšově pověsti jako divotvůrce a zázračného léčitele, přiblížila se k němu jednou zezadu a dotkla se okraje jeho roucha s vírou, že se tak uzdraví. Ježíš se v té chvíli otočil, pohlédl na ni a řekl: „Raduj se, víra tvá tě uzdravila“. A od té chvíle neměla žádné potíže a byla zdravá. Podle údaje Eusebia z Kaisareje pocházela tato žena z Kaisareje Filipovy a nazývá se proto sv. Veronikou z Kaesareje Filipské. Svátek této Veroniky se podle církevního kalendáře připomíná 12. července.
Nejznámější z archandělů Michael zvítězil nad Antikristem. Vám může pomoci v boji se vším negativním
Pranostiky na únorový svátek sv. Veroniky jsou dvojznačné. Říká se, že o svaté Veronice bývá ještě sanice, čili se koně, případně skot zapřahují do saní, místo do vozů. Ale také v některých letech platí, že o svaté Veronice bývává čvachtanice nebo že svatá Veronika ledy seká u rybníka. Na blížící se jaro a s ní související jarní práce v zemědělství upozorňuje naučení „O světici Veří, dodírá se peří“, čili že by draní peří, tato typická zimní činnost, mělo být pomalu již hotová. Podobně se pranostikou „suchý půst – úrodný rok“ připomínají i Velikonoce, neboť velikonoční půst začíná na Popeleční středu, která může připadnout v některých letech již na únor. Toto úsloví ovšem kontrastuje s dnes známějším rčením „únor bílý, pole sílí“.
Jméno Veronika dnes nosí 88 854 dívek a žen. Jeho obliba začala stoupat začátkem 70. let a vyvrcholila na přelomu let 80. a 90. Z roku 1980 pochází „dívčí“ televizní film „Veronika, prostě Nika“, přepsaný v roce 1983 do podoby stejnojmenného dívčího románu Jaromíry Kolárové.
