Proto je sv. Pavel z Tarsu také řazen mezi apoštoly, přestože mezi původních dvanáct Ježíšových učedníků nepatřil a s Kristem se osobně za jeho pozemského života nesetkal. Jeho zásluhou se křesťanství začalo šířit mezi pohany a stalo se světovým náboženstvím. Některými badateli je proto často považován za faktického zakladatele křesťanství. Podle tradice je autorem 14 listů (dopisů), které byly zařazeny do Nového zákona, z nichž 7 se mu na základě pozdějších bádání připisuje i dnes.
Saul se narodil do židovské rodiny ve městě Tarsus na jižním pobřeží dnešního Turecka, které bylo významným politickým i obchodním střediskem. Získal dobré vzdělání a mluvil velmi dobrou řečtinou, jak ukazují jeho listy. Jako věrný Žid a farizej studoval v Jeruzalémě u slavného rabína Gamaliela. Když ve svých řecky psaných listech cituje Starý zákon, pak jej cituje buď podle Septuaginty, nebo si jej překládá sám z hebrejštiny. Už roku 66 př. n. l. dostali všichni občané Tarsu římské občanství a toto privilegium Pavlovi do budoucna nejednou pomohlo. Přinejmenším v tom, že jako římský občan spadal jen pod římskou jurisdikci, a ne židovskou (jako Ježíš), nesměl být mučen, bičován ani ukřižován (jako např. sv. Petr) a k trestu smrti mohl být odsouzen jen za velezradu – i když je otázkou, co se za ni označí.
Když se první křesťané po ukamenování jáhna Štěpána, jehož byl Saul svědkem, rozprchli do Judska a Samaří, protože se v Jeruzalémě necítili bezpečně, začal Saul jako pravověrný židovský věřící, jezdit po Judsku a pronásledoval stoupence tohoto nového hnutí, křesťanství. Vyhrožoval zabitím všech učedníků Páně, a proto žádal na veleradě písemný příkaz, že nalezne-li v Damašku nějaké stoupence nového učení, muže i ženy, aby je mohl přivést do Jeruzaléma.
Když už byl na cestě do Damašku, náhle ho oslnilo světlo z nebe, spadl s koně na zem a uslyšel hlas, který mu říká: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ On pak řekl. „Kdo jsi, Pane?“ A dostal odpověď: „Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. A tvrdo ti bude proti ostnu kopati.“ Saul se celý rozklepal a v úžasu pravil: „Pane, co chceš, abych činil?“ A Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do města; tam se dozvíš, co máš dělat.“ Saul otevřel oči, ale nic neviděl – oslepl. Jeho sluhové ho dovedli do Damašku, kde stále slepý Saul ulehl a tři dny nejedl ani nepil.
V Damašku tehdy přebýval jeden Kristův učedník, Ananiáš, kterému řekl Pán ve zjevení, aby šel do ulice, která se jmenuje Přímá, a vyhledal v domě, kde bydlí Juda, muže jménem Saul z Tarsu a modlil se. Nato mu Ananiáš odvětil, že slyšel hodně neblahých zvěstí o tomto muži, který učinil mnoho zlého věřícím. A že má plnou moc od velekněží spoutat všechny, kteří vzývají Ježíše. Ale Pán mu nato řekl: „Jdi, neboť tento muž jest nástrojem ode mne vyvoleným, aby nesl jméno mé mezi pohany a krále i syny Izraelovy, a já zajisté ukáži mu, kolik musí trpět pro jméno mé.“
Ananiáš tedy poslechl, vyhledal Saula, vložil na něho ruce, a Saulovy „šupiny spadly s očí“ a prohlédl. Saul vstal a dal se pokřtít, přijal nové jméno Pavel a pak se posilnil jídlem a pitím. Zůstal potom v Damašku nějaký čas a v synagogách hlásal, že Ježíš je Syn Boží. To se však tamějším Židům nelíbilo a domluvili se, že Saula, nyní již Pavla, zabijí. Proto dnem i nocí hlídali brány města, ale Pavel unikl, protože se to včas dozvěděl a nechal se svými učedníky spustit v koši z hradeb za město.
Podle líčení knihy Skutků podnikl potom Pavel s pomocníky tři misijní cesty, při nichž navštěvoval židovské obce rozptýlené v diaspoře, ve městech mimo zemi Izrael, kázal evangelium a zakládal křesťanské obce. Snad roku 57 přišel do Jeruzaléma, kde opět kázal o křesťanství a místní pravověrní Židé ho napadli a snad by ho i zabili, kdyby ho tamní římští prefekti neuvěznili, čímž ho pro tuto chvíli zachránili. Ale rozhodovat v jeho věci se jim nechtělo.
Pavel navíc jako římský občan právem žádal, aby jeho případ soudil v Římě tehdejší císař Nero. Bylo mu proto dovoleno vydat se do Říma, kam poměrně strastiplně, kdy se jeho loď např. potopila u Malty, doputoval kolem roku 60. Tam strávil další dva roky v domácím vězení. Není však známo, zda a jestli vůbec se domohl slyšení u císaře. O život přišel zřejmě v rámci masového pronásledování křesťanů na základě obecného obvinění, že jsou odpovědní za ničivý požár Říma, k němuž došlo roku 64 n. l. Pavel byl někdy mezi roky 64 – 67 n. l. popraven, konkrétně sťat, na místě zvaném „ad Aquas Salvias“ (U Salviových vod, dnes snad „Tre Fontane“). To se nachází jižně od města a dnes tam stojí trapistický klášter s kostelem sv. Pavla. Ostatky sv. Pavla podle tradice dnes najdeme v římské bazilice sv. Pavla za hradbami v sarkofágu pod papežským oltářem. Archeologický průzkum provedený v roce 2009 prokázal, že v něm je skutečně slavnostně pohřben muž z 1. – 2. století, zda jde však skutečně o Pavla objektivně prokázáno nebylo.
Řekne-li se, že se někdo otočil jako na obrtlíku nebo na čtyráku, tedy velmi snadno, protože obrtlík je otočný spoj (např. na řetězu) a čtyrák neobvykle velká čtyrkrejcarová mince (průměr 27 mm), zní to mnohem hruběji, než když tutéž situaci přirovnáme k „cestě do Damašku“ nebo, že se někdo „ze Šavla stal Pavlem“, tedy že okamžitě a razantně začal zastávat opačný názor, než měl dříve. Z dějin až po současnost máme takových případů nepočítaně.
