O Denkeho dětství se toho mnoho neví, často byl popisován jako sice klidné, ale těžko zvladatelné dítě. Ve dvanácti letech utekl dočasně z domova. Po vychození základní školy v rodném Münsterbergu (dnes Ziębice v Polsku, nedaleko českých hranic) se učil na zahradníka. V 25 letech se musel začít starat sám o sebe, Denkeho otec zemřel a rodný dům zdědil jeho starší bratr. Denke obdržel podíl z dědictví a použil ho na koupi kusu zemědělské půdy.
Pokusil se ho obdělávat, ale neuspěl, a tak ho prodal. Za utržené peníze si pořídil dům na dnešní Stawowské ulici v Münsterbergu, ale když udeřila inflace a krize, musel ho prodat. Stále se však z něj odmítal odstěhovat a žil v něm v malém bytě v přízemí. Nedaleko měl malý obchod, kde prodával maso. V sousedství byl Denke oblíbený, lidé z okolí mu laskavě říkali „Papa“ a v místním kostele hrál na varhany. Od roku 1906 však už kostel nenavštěvoval.
Nedlouho po třicítce začal Karl Denke z neznámých důvodů vraždit tuláky bez domova a chudé lidi na cestách, o nichž předpokládal, že nebudou nikomu hned tak chybět. A dlouho mu to také vycházelo. Podle jeho vlastních záznamů se jeho první obětí v roce 1903 stala Ida Launerová a nikoho snad ani nenapadlo z něčeho podezírat právě Denkeho. O šest let později, v roce 1909 zabil pětadvacetiletou Emmu Sanderovou, ale spravedlnosti nejprve unikl. Z této vraždy byl totiž zpočátku obviněn zaměstnanec jatek Eduard Trautmann, byl uznán vinným a odsouzen na 12 let do vězení. Po odhalení skutečného vraha byl pak propuštěn.
K dopadení Denkeho došlo až po letech, a to ještě jen náhodou. 20. prosince 1924 se Denke pokusil sekyrou zabít bezdomovce Vincenze Oliviera. Zasáhl ho do hlavy, ale sekera jeho oběť nezabila, jen skalpovala. Oliviera stačil před Denkem utéct, potom ho našel Gabriel a upozornil na případ příslušné úřady. Policie provedla u Denkeho domovní prohlídku, a tak vyšly najevo jeho zločiny, tj. vraždy a kanibalismus. V bytě panoval neskutečný zápach a na kuchyňském stole se válela torza lidských těl. Ve spíži byly nalezeny zavařovací sklenice s naloženou lidskou kůží. Přesný počet Denkeho obětí nebylo možné určit. V Denkeho zápisníku bylo zaneseno 31 jmen obětí, včetně té poslední, Oliviera, kterému se podařilo utéct. Denke tedy určitě zabil 30 osob, ovšem vzhledem k množství nalezených částí lidských těl by jich mohlo být až 42, možná i víc.
Jejich výčet je lakonický, o to však děsivější. Figuruje v něm kromě jiného 8 párů stehenních kostí, z toho 1 pár nápadně silný a 2 páry velmi slabé, 2 stehenní kosti levé, 15 středně velkých částí dlouhých kostí, 4 páry loketních kostí, 2 lopatky, 8 patních kostí, 120 záprstních kostí a kostí prstů nebo 150 částí žeber.
Denke se přiznal, že vraždil od roku 1903. Své oběti zabil, rozporcoval a zčásti snědl. Maso, které hned sníst už nedokázal, si uchovával na později, nebo je odvezl na prodej na černý trh v Breslau (dnešní Vratislav). Možná je prodával i ve svém krámku. Hned následující den se Denke oběsil ve své cele, takže motiv jeho činů i jejich bližší okolnosti zůstaly nejasné. I jeho jediná známá fotografie byla pořízená až po jeho smrti a na něj samotného se brzy zapomnělo. Ještě v 70. letech 20. století se však na zahradě domu, kde bydlel, nacházely lidské ostatky.
