Zdeněk Augusta, paleontolog a popularizátor vědomostí o pravěku, scénu zachytil v knize „Zavátý život“ (1941). Čtivé a mimořádně zajímavé příběhy úchvatně ilustroval Zdeněk Burian, ale současné poznání sahá mnohem dále. Přitom spisovatel čerpal z reálné události doložené kosterními pozůstatky, k níž v pravěku došlo – a docházelo často. Před 38 tisíci lety se na území Kalifornie v oblasti dnešního Los Angeles vytvořila soustava lesklých asfaltových jezírek. Jejich nález v r. 1913 je zařadil mezi nejvýznačnější lokality tohoto typu. Ještě po více než stovce let probíhají paleontologické výzkumy.
Pleistocénní laguny naplněné temnou, mastnou a lepkavě hustou kapalinou, ale obklopené vegetací se staly smrtelnou pastí pro obrovské množství živočichů. Zatím bylo nalezeno na 5 milionů fosilií: z býložravců např. bizoni a později vyhynulí koně, velbloudi, obří lenochodi, mamuti. Predátorů skončilo v jezírkách desetkrát více – medvědů, pravlků, kojotů, rysů a smilodontů, které známe jako šavlozubé tygry. Zdá se, že zvířata lapená v asfaltových tůních lákala šelmy a mrchožrouty. Ti pak uvázli také, třeba i kvůli boji o kořist. Unikát mezi objevy představuje kostra ženy z kultury Clovis, datovaná do doby před 10 tisíci let.
Místo je dnes známo jako La Brea Tar Pits či Rancho La Brea; najdeme ho v Hancock Park. Součástí je muzeum zpestřené dioramaty v životní velikosti a působivou scénou tonutí praslona, naaranžovanou v jednom z jezírek. Správa památníku, který musí dodržovat ekologické podmínky, protože asfaltové jámy jsou stále živé a v pohybu, patří Natural History Museum of Los Angeles County. Depozitář La Brea uchovává 166 000 kostí z odhadovaných 3 000 nešťastných prehistorických koček druhu Smilodon fatalis, které v asfaltu zahynuly. Tento predátor zosobňuje zajímavý přírodovědný rébus – zaniklá vývojová větev šavlozubých Machairodontinae, do níž patřil, se různými rysy liší od svých současných příbuzných, podčeledi velkých koček Pantherinae.
Smilodonti, kteří uvázli v kalifornských asfaltových jámách, patřili k druhu S. fatalis. Objevili se před půl druhým milionem let, rozšířili se po území Severní Ameriky a západní části Jižní Ameriky. Východ Jižní Ameriky zabral ještě mohutnější a děsivější S. populator. I tak byli smilodonti druhu fatalis hrozivé šelmy s mocnými tlapami, robustně stavěné – spíše jako medvěd než tygr, dokonce i sibiřský, a více než jejich současník americký lev. Vážili až 280 kilogramů a jejich špičáky dorůstaly délky 18 centimetrů. Tělo se skvrnitou srstí končilo krátkým ocasem podobným rysímu. Dokázali řvát vydatně jako tygři či lvi, ale měli méně čichových buněk; více proto spoléhali na sluch a zrak. Impozantní kočkovitá šelma však z dosud nejistých důvodů vymizela před 10 tisíci let.
Badatelé studují na materiálech z La Brea histologii kostí, mikroskopické opotřebení zubů, chemické stopy, které prozradí jídelníček smilodontů, provádějí biomechanické testy lebek, tesáků a končetin, aby pochopili techniku jejich lovu, extrahují DNA z fosilií, shromažďují údaje o paleoklimatu, aby se pokusili vyřešit, proč Smilodon vymřel. Podařilo se mnohé zjistit, i když věda vyžaduje stále nová potvrzení získaných poznatků.
Více než 5 000 kostí smilodontů v La Brea nese známky zranění nebo nemocí, které je za živa postihly: zubní kazy, zlomené špičáky, masivní infekce, které ponechávaly zvířata s lebkami znetvořenými, těžce opotřebované artritické klouby, přeražené nohy, vykloubené lokty, poranění páteře i zmrzačenou pánev. Ale tito jedinci se udrželi naživu a došlo k uzdravení. Povrch zubů zraněných koček naznačuje, že zvířata jedla měkčí stravu, méně bolestivou na žvýkání, s vyšším podílem masa, tuku a orgánů. Protože byla v pohybu a loveckých schopnostech omezena, nabízí se logické vysvětlení, že se o ně starali jiní příslušníci jejich rodu a přenechávali jim lepší sousta. Obecně, chrup smilodontů prozrazuje, že kosti prakticky nepojídali.
Znamená to, že smilodonti vytvářeli sociálně strukturované skupiny, smečky, podobně jako vlci? Někteří odborníci nesouhlasí, ale další fakta teorii nahrávají. Z nalezených fosilií se nedá určit, které patřily samcům a které samicím. Neexistující pohlavní dimorfismus napovídá, že samci si příliš nekonkurovali a že nedocházelo k bojům alfa samců, kteří svoji převahu demonstrují fyzickými rysy i chováním. Naopak je možné, že smečky vedly samice, případně vůdčí pár, jako je tomu právě u vlků. Smečku tvoří „bezdětní“ strýci a tety, kteří se podílejí na výchově potomků vůdčí dvojice.
Péče o mláďata smilodontů předpokládá ochrannou rodinou síť. Musela být náročná, protože než koťatům dorostly dlouhé špičáky, mohlo to trvat až tři roky (u moderních lvů jde o 17 měsíců). Delší čas zabralo také učení se lovu. Nemohli použít způsob moderních lvů – udušení kořisti, kdy jedna ze šelem svírá čelisti kolem jejího krku a drtí jí průdušnici, zatímco druhá tlapami či tlamou zakrývá chřípí a tlamu oběti. Ačkoli zahnuté špičáky smilodontů byly méně křehké, než se vědci původně domnívali, při zdlouhavém zabíjení by lovci přišli k úhoně. Pracovali rychleji: robustními tlapami znehybnili vybrané zvíře a jedním dvěma skusy hrozivých špičáků jí roztrhli hrdlo. Tlak, který vyvinuly ve stisku jejich čelisti, byl slabší než u lvů, zato je mohli otevřít v úhlu 120 stupňů.
Navzdory sociálnímu uspořádání a spolupráci ve smečce, přes výzbroj danou přírodou a efektivní techniku získávání obživy nejspíše smilodonti podlehli člověku. Pokud je nevyhubil přímo, jeho přítomnost v Americe vedla k vymizení velkých býložravců, kteří byli pro smilodonty hlavním zdrojem potravy. Obdivuhodná kočkovitá šelma se šavlovitými zuby se pro svoji specializaci nedokázala přizpůsobit změně… a byla odsouzena k zániku. Za zmínku stojí, že se vrátila v cyklu animovaných filmů „Doba ledová“. Ano, sympatický šavlozubý tygr Diego!
