Vzdělával se v Pokračovací řemeslnické a obchodní škole v Mladé Boleslavi, absolvoval studia malby v Umělecko-průmyslové škole v Praze, kde byl žákem Františka Ženíška, a na Akademii výtvarných umění v malířském ateliéru Maxmiliána Pirnera a v sochařském ateliéru J. V. Myslbeka.
Roku 1894 musel narukovat na vojnu.
„Byl přidělen k 28. pluku, jenž sídlil v Praze. Stalo se tak na přímluvu Františka Ženíška, který svého žáka nechtěl ztratit z očí. Vypjatá atmosféra v Praze spojená s rozsáhlým zatýkáním členů hnutí Omladina přiměla rakouské úřady k odvelení českého pluku z Prahy do Tridentu. Ačkoliv služba zde nepatřila k nejtvrdším, o čemž svědčí fakt, že v jejím průběhu Jan Dědina portrétoval ženy a přítelkyně důstojníků, na mladého umělce silně doléhala dusná vojenská atmosféra. Po šesti měsících zvolil dezerci, a to i s vědomím, že se pravděpodobně po dlouhá léta nebude moci vrátit domů. Pod záminkou, že nutně potřebuje doplnit zásoby barev, se už z nákupu v Itálii nevrátil,“ napsal Pavel Fojtík, se kterým jsem se setkal, když chtěl umístit pamětní ceduli Dědinova syna Ivo Gabriela na jeho rodný dům. Nacházel se totiž na bývalém území Dejvic, nyní na Hradčanech a dům byl přečíslován a pak zbořen – cedule je dnes na pravé části „nového“ paláce Škody na Hradčanské (správně by ale měla být na levé části objektu).
Na vojně byl Dědina zachvácen „bronchiálním katarhem“.
Zcela zapomenutý malíř Rudolf Klíma vzpomínal: „Považoval se za souchotináře a měl za to, že v několika letech život dokončí. Chtěl umřít na svobodě, na půdě historické Italie. Avšak mírné podnebí italské jeho katarh zlepšilo.“
Po šestiměsíčním zaměstnání v milánské továrně Dědina zatoužil po Paříži. O bydlení tam měl už postaráno, před Janem se tam dostal mladší bratr Václav, rytec a dobrý malíř (znám pod jménem Wenceslas Dédina). Také on dezertoval také z rakouské armády přes Anglii a v Paříži se živil jako kuchař.
Dědinové prožívali zpočátku těžké doby. Sdíleli společnou postel a přikrývkou jim byl vojenský kabát. Lékaři radili nemocnému Dědinovi – chce to jih. Jednoho dne mu poradil jistý pařížský Čech, aby pil horké mléko se sodovkou, třikrát za den. To prý Dědinu uzdravilo – ne-li zcela, alespoň částečně. Dědina se zřeknul kouření, kávy, čaje, piva i vína, žil pak život nesmírně pravidelný a asketický.
Na lepší časy se v Paříži začalo malíři blýskat díky přátelským vztahům, které tam panovaly mezi českými umělci a vůbec všemi Čechy.
Od roku 1862 se Češi v Paříži scházeli každý čtvrtek v kavárně (v tzv. České Besedě) v ulici Montmartre, kde se dělili o své radosti i starosti. Brzy se o nadaném Dědinovi dozvěděli čeští umělci, kteří už si vydobyli respekt pařížské umělecké veřejnosti a mohli začínajícímu malíři pomoci k zakázkám. Šlo o Luďka Marolda a Alfonse Muchu, který už měl zařízen vlastní luxusní ateliér.
„Dědinova cesta ke slávě začala krátkým Maroldovým psaním: ´Přijedou hned ke mně, mám pro nich kšeft! Luděk Marold uvedl Dědinu do blízkosti slavného uherského malíře Mihalyho Munkacse, který po něm chtěl zhotovit kopii jednoho ze svých obrazů ´Ecce homo´ za snovou odměnu – 1000 franků. Zakázka měla být hotova do týdne. Na první pohled snadno vydělané peníze, avšak obraz měřil na délku 10 a na šířku 7 metrů, a v tomto formátu se pohybovalo okolo padesáti figur. Dědina to ovšem zvládl a Munkacsy si jej tak oblíbil, že jej až do svého odjezdu zpátky do Uher dále zaměstnával. Vedle práce v Munkacsyho ateliéru zbývá Dědinovi dostatek času na vlastní tvorbu, která jej posléze učiní slavným,“ prozradil Pavel Fojtík.
Roku 1900 Jan Dědina získal na Světové výstavě čestné uznání za portrétní olejomalbu své sestry Marie. Rok nato se poprvé zúčastnil slavného Salónu, na němž vystavil jeden akvarel. Také v dalších letech byl vyzýván k pravidelné účasti, což bylo bezesporu velké privilegium. V roce 1903 se stal členem Salonu a až do roku 1929 obesílal Salon vždy čtyřmi obrazy. Další pocty se české mu malíři dostalo od prezidenta Salonu Alberta Bertranda, od kterého dostal nabídku, aby vyzdobil čtyři stropy Malého paláce na Champs-Elysées a poté ztvárnil i hlavní strop v Comedie Francaise. Muzeum Louvre pak zakoupilo tři jeho obrazy.
Ačkoliv naše líčení navozuje dojem, že Dědinu živilo malování a vystavování obrazů, nebylo tomu tak. Podobně jako v případě Maroldově nebo Muchově velká část příjmů umělců žijících v Paříži pocházela z takzvané užitkové tvorby. Na volnou tvorbu, které si dnes tolik ceníme, zbýval umělcům málokdy čas. Ani Dědina nebyl výjimkou. Navrhoval plakáty na různé výstavy, plesy, divadelní představení; jeho ilustrace zdobily stránky předních časopisů.
Zcela odlišným úkolem byla práce na ilustrování knihy Jan Hus, pro kterou získal autora pražský nakladatel Jan Otto, vydavatel slavného slovníku. Kniha vyšla roku 1902 v Praze a o sedm let později i v Londýně. Spolutvůrcem knihy byl též Alfons Mucha.
Malíř, kritik a Devětsilák Otakar Mrkvička (1898 v Příbrami – 1957 v Praze) viděl Dědinu jako malíře ve své době velmi populárního: „Jeho dívčí hlavičky a šikézní ilustrace po způsobu Maroldově byly u obecenstva nadmíru oblíbeny. Však jich Zlatá Praha a jiné rodinné časopisy přinesly dost a dost: vždy líbivě upravené, elegantně nahozené lehkými akvarelovými skvrnami, v nichž se rozmývalo pozadí, z něhož vystupovala obyčejně mondénní pečlivě retušovaná tvářička nějaké krasavice z těch let po roku 1900, která nechtěla nic než se líbit. Nebylo divu, že se Jan Dědina uplatnil jako ilustrátor v Paříží.“
Dědina se časem usadil v Bretani. Na počátku 20. století prožíval jedno ze svých nejšťastnějších životních období. Postavil se pevně na vlastní nohy, oženil se s vyhlášenou pařížskou kráskou Jeanne Anceauxovou, která se posléze stala matkou jeho sedmi dětí. Rozvíjel vztahy s českými umělci, mezi jeho přátelé a známé v Paříži patřili Alfons Mucha, František Kupka, Bohumil Kafka a z francouzských sochař Bourdelle, Rodinův žák, nebo Toulouse-Lautrec. A v neposlední řadě splácel stejnou přátelskou službou řadě mladších adeptů výtvarného umění, kteří přijížděli z Čech do metropole umění, třeba Mařatkovi.
Vábení domova ale bylo stále silnější. Po mnoha intervencích přátel i manželky u samotného císaře byla Dědinovi udělena amnestie za dezerci. Až roku 1908 se nechal František Josef I. obměkčit a se slovy: „Dobrý malíř, špatný voják,“ povolil Dědinovi návrat domů.
Krátce bydleli v Nymburku, brzy se usadili na Letné v novostavbě domu v Dobrovského ulici čp. 1078/32, podle místa narození syna Iva Gabriela (1922 – 1999 v Amsterdamu), hudebního skladatele, filozofa a ekologa (v cizině znám jako Yvo Gabriel Dédina d’Anceaux), žil těsně po válce v domě U zlatého papouška na rohu ulic Milady Horákové a K Brusce, pak se přestěhoval do Bubenče na adresu Verdunská 23.
Dědina se stal členem Jednoty výtvarných umělců, zapojil se do národně obrozenecké tématiky akademické malby, ve které ustrnul a podobně jako Alfons Mucha už nesdílel nástup malířské moderny. Patřil k pilným ilustrátorům časopisů (Zlatá Praha, Světozor, Ženské listy, aj.) a ilustrátorům knih, často z nakladatelství Eduarda Weinfurtera. Věnoval se také psaní filozoficko-náboženských knih.
Po razii gestapa v bytě Dědinových, kdy mu byly zabaveny Rodinovy a Bourdellovy plastiky, a po smrti manželky Jeanne Anceaux v roce 1943 se malíř trvale usadil v Tatobitech na úbočí Kozákova, kde měl dům s ateliérem a velkou zahradou, a dokončoval zde už dříve započatá díla nebo se věnoval častým portrétním zakázkám. V posledních letech svůj záměr obrátil k biblickým tématům. V soukromém životě se těšil ze své početné rodiny. Společně se sourozenci vydal paměti svého otce (Bejvávalo) a sám vzpomínal na své přátelé (Moji přátele umělci).
Životní kruh malíře se uzavřel 14. ledna 1955.
Zdroje: Rudolf Klíma, Český svět, 1908; Otakar Mrkvička, Lidové noviny, 1940; Pavel Fojtík: Neprávem zapomenutý malíř
