Dorazil jsem na poslední chvíli a chtěl jsem si ještě koupit rohlík v blízkém Penny, ale zavřeli předčasně kvůli právě finálovému zápasu. A světe div se, sešlo se nás před dveřmi asi pět, ale nikdo nenadával, ale spíše se, tak jako já, s pochopením usmíval, a personálu to přál.
Takže jsem to ještě zkusil vedle v „malém Tescu“, ale tam otevřeno, ačkoli tenhle řetězec hokej silně podporoval, měli. Místo, aby se, jak to někdy bývá, nervózní zákazníci „pouštěli“ většinou bez příčiny do prodavačů, naopak je litovali, že nemohou včas stihnout zápas jako jejich kolegové z konkurence.
Nakonec jsem to všechno stihl, i když jsem přišel o úvod zápasu, a se suchým rohlíkem v ruce, neb jsem zapomněl dát pomazánku do lednice a ona už „chodila“, jsem sledoval ten zápas. Poté, co vypukla zlatá radost, začaly mi pípat gratulační SMSky od nás i z Polska, Slovenska, Austrálie… Ani jsem nevěděl, že mám tolik známých, kteří hokej v Austrálii i nad ránem sledovali. Cítil jsem hrdost na národní tým. Je to vzácné „koření“, tak si uchovejme co nejdéle.
Zdroj: autorský článek
