Zelinářka z vyhlášeného obchodu ve Štěpánské si povzdychla, že kdyby šla do důchodu jako její máma, bylo by to už letos. Takhle ovšem půjde až za jedenáct let. Je to sice pořád ženská k světu, ale přesto měla v očích otázku, jak asi bude v těch sedmašedesáti letech vypadat, jak bude zvládat pracovat celý den na nohách a hlavně, jestli si taky myslím, že je to normální.
Připomnělo mi to, jak mojí mámě, když jí bylo 72 let, nabídli, jestli se nechce vrátit zpět do nemocnice, kde dělala vrchní sestru. Tentokrát ale jako sanitářka, neboli ta, která myje pacienty, stele jim lůžka, krmí je a je s nimi v kontaktu prakticky pořád. Tak moc ji potěšilo, že na ni nezapomněli, že o tom začala vážně uvažovat, přestože mělo jít o dvanáctihodinové směny. Moje námitky, že už na to nemá věk, že už se napracovala dost a že když udělá nějakou chybu, omlátí jí o hlavu, že je gerontka, na ni vůbec nezabíraly. Až teprve nápad, ať vrchní sestře, co ji tam zve, navrhne, že bude dělat její práci, a ona, ta vrchní, ať je sama sanitářkou, s ní pohnul a dala si říct.
Došlo ji totiž naštěstí, že jsou opravdu věci, přes které „nejede vlak“. V tomto případě je to věk. Proto se nedá prodlužovat věk odchodu do důchodu donekonečna. A věřit tomu, že na důchody lidí, kteří celý život pracovali, nejsou peníze, se mi vůbec nechce. Zvlášť když vidím, že jinde se peníze ze státní kasy rozhazují plnými hrstmi do všech stran. Škrty by se proto v žádném případě neměly zaměřovat na seniory, jejichž schopnost bránit se zvůli systému je s každým rokem slabší a slabší!
