Spousta z nás si ho tehdy přála mít hned, a když už ne hned, tak aspoň k Vánocům. Jelikož baterky ale moc dlouho nevydržely, často jsme z úsporných důvodů kazety přetáčeli dopředu nebo dozadu zasunutím tužky do ozubeného kolečka a točili a točili… Totéž jsme dělali, když se zasekla páska a začala se uvnitř přístroje šmodrchat.
Hlavní bylo jít s dobou
Ve sluchátkách to občas pekelně šumělo, ale co, hlavně že jsme byli in… Já měla stříbrný Casio s modrými dvířky, který jsem vylepšila samolepkami Mickey Mouse. Byl velký asi jako Studentská pečeť a vešel se mi akorát do kapsy u kabátu. Jakmile jsem vyšla z domu, nasadila jsem sluchátka a svět pro mě přestal existovat.
Jednou mi třeba ujela tramvaj, když jsem chvátala do školy, protože jsem se hluboce zaposlouchala a stála na refíži a čekala. A čekala jsem i tehdy, kdy už všichni byli pryč.
Od dob převratného vynálezu walkmana byla hudba stále se mnou. A já, jak jsem si takhle jezdila se sluchátky na uších, jsem jednou v tramvaji do bloku načmárala slova, která ze mě padala jedno za druhým, až z toho byla celá písnička, kterou na mně dodnes kamarádi loudí u ohýnku. Jmenuje se Pondělní.
Bylo totiž pondělí a já jela tramvají číslo dvacet pět z Leninky (tedy dnešní Evropské) do školy do Kobylis… Chtěla jsem tehdy udělat dojem na jednoho kluka, který ji ale vlastně nikdy neslyšel, protože dost možná ani netušil, že byl objektem mého zájmu. A vlastně dost možná ani netušil, že existuju… Sladké mládí, po kterém zbyla jen písnička.
Když jsem nechtěla nikoho rušit hudbou, nasadila jsem sluchátka ze západního Německa, která vážila asi půl kila, ale já byla šťastná…
Značka Walkman vznikla v roce 1978. Prodávat se začal 1. července 1979. Tak to mi bylo osm. A jeho kouzlo jsem objevila asi tak ve třinácti. A vzpomínám na něj dodnes. A na co vzpomínáte vy?
Autorka: Renáta Šťastná
