26. 2. 1361 se rozezněly v Norimberku všechny zvony. Páni radní a všichni konšelé se ke svému úžasu dovídají, že císař Karel IV. odpouští městu pro tento rok zaplacení říšské daně. Jejich radost dlouho netrvá, protože peníze, které jim zůstaly, musí obratem utratit za zesílení městských stráží, kvůli příliš velkorysé amnestii. Do Cách putuje votivní dar tři a půl kilogramu zlata. Proč zrovna tolik? Jednoduché vysvětlení. Císaři se v pokročilém věku čtyřiceti pěti let narodil syn, a byla to váha novorozeněte.
Jindy chladně a střízlivě uvažující císař ztratil hlavu štěstím. Opičí láska vůči synovi se později tragicky vymstí. Matka, Anna Svídnická, zemřela velmi záhy, Václavovi byli teprve dva roky. Uměl sotva chodit, když se stal českým králem. Císař se v synovi zhlédl. Tituly, pocty, hostiny, turnaje, ceremoniály. Diplomatická jednání, kterých se Václav účastnil, probíhala snadno a rychle.
Později se bude divit, že to nebyla žádná samozřejmost ale píle jeho otce, který syna rozmazlil. Nenaučil ho nic z umění vládnout, Václav si zkrátka myslel, že k celému vládnutí stačí poručit. Nebyla to pravda. Nefungovalo to.
Chtěl vládnout dobře a neuměl to. Na jeho obhajobu lze říci, že panoval v době, se kterou by si asi nevěděl rady i jeho otec. Starý tým rádců jeho otce odešel, buď do ciziny, nebo na Pravdu Boží. Nový tým nevznikl, protože potenciální rádci brzy zjistili, že král nechce slyšet žádné negativní informace. Obklopil se pochlebníky, kteří mu mazali med kolem úst. Již soudobý kronikář o něm napsal, že králem se stal jako dítě a jako dítě vládl i dospělý.
Rozmazlené dítě, které na každý nezdar reagovalo výbuchem vzteku, nebo únikem do lesních samot. Lovit a na nic nemyslet. Král už nebyl dítě a objevil víno. Při něm se tak krásně zapomíná. Historky o králi, který popíjí v krčmách, kontroluje kvalitu zboží na trzích, a chodí se svým katem, to všechno jsou jenom nesmrtelné drby a pomluvy.
Návštěvy v lázních už vypadají pravděpodobněji. Praha se totiž v té době mohla pochlubit lázněmi, které jí záviděla celá Evropa. Muži i ženy se koupali společně. Lucemburkové byli vyhlášení svoji sexuální aktivitou, s plodností to už bylo mnohem horší. To platilo i pro Václava, který zemřel bez potomků. Jeho alkoholismus se prohluboval a jeho zuřivost se stávala nebezpečnou. Nikdo si nebyl při audienci jistý, jak vůbec dopadne. Stačil nepatrný nesouhlas, námitka, kritika a nad člověkem se vznášel popravčí meč. Osobní účast na mučení Johánka z Pomuku je jasným důkazem, i když příčiny byly úplně jiné. Zkrátka potřeboval pro svůj vztek ventil. Václav i přes toto chování nechápal, proč ho opouštějí i jeho dřívější přátelé.
Víno bylo dobré. Když v pozdějším věku navštívil zemi, kde vyrůstal jeho otec, napsal tehdejší svědek této návštěvy zajímavý postřeh. Z radosti nad tím, že se dostal ze studených, hašteřivých Čech, na půdu slunné Francie, se opil tak, že nebyl tři dny k potřebě. Francouzské delegaci to však nevadilo, byla taky opilá. V roce 1408 si vykoledoval díky alkoholu zánět míšních kořenů a na půl roku ochrnul. K tomu se připojila dna a krále museli přenášet a krmit. Odcházela i jeho potence, ale léčil ji velmi svérázným způsobem. Třetí a poslední citát z kroniky. Přikázal jest, před sebú milostníkuom hřešiti, pakliže by se i jemu zachtělo. Velmi pravděpodobně se o drb nejedná, v tomto směru jsou lidé velmi všímaví.
A úplně na závěr. Když krátce po jeho smrti dobyli husité Zbraslavský klášter, kde byl pohřben, neštítili se otevřít jeho hrob. Mrtvolu posadili na improvizovaný trůn, ozdobili věncem z klasů a nalévali ji pivem, řkouc, když jsi byl živ, však jsi rád s námi popíjel.
