Král Jan tehdy opět potřeboval peníze. Nic divného v jeho případě. Jenže kde je vzít? Proto také zastavil tento hrad panu Zajíci z Valdeka. Nu a nyní na jeho příkaz zde má být uvězněn pan Jindřich z Lipé. Znelíbil se králi a hlavně královně. Možná se zeptáte které? Elišce Přemyslovně, pyšné a hrdé ženě, která nikdy nepochybovala o tom, že její titul byl řízením božím. Ta druhá královna, v krátkém čase již podruhé vdova, dlela ve svém věnném městě Hradci. Příliš blízko, aby byla nebezpečná.
Král Jan si do Čech opravdu jezdil jen pro peníze a státnické povinnosti zanedbával. Je to paradox, ale v jeho době byl v Českém království relativní klid.
Kočka není doma, myši mají pré. Toto úsloví tehdy platilo beze zbytku. Vznikla dvě mocenská centra, jedno patřilo Elišce Přemyslovně a panu Zajíci z Valdeka, to druhé Jindřichovi z Lipé a Elišce Rejčce. Původně se jmenovala Richenza, po své švédské mamince, ale zde se její jméno dost obtížně vyslovovalo. Nebylo divu, že si jej lidé upravili podle svého.
Narodila se 1. 9. 1288 v Poznani. Tatínkem byl polský král Přemysl II. Velkopolský. Byla vdaná dvakrát, ale velice krátce. Poprvé se stala vdovou již v sedmnácti letech. Po smrti prvního muže a krále Václava II. a zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. v roce 1306, se provdala za Rudolfa Habsburského. Manželství jí vydrželo jen pár měsíců, protože Rudolf zemřel na úplavici, při obléhání Horažďovic.
Eliška Přemyslovna, dcera Václava II. svoji nevlastní matku Rejčku upřímně nesnášela. Nesnášela ale i Habsburky, a když se Rejčka podruhé provdala, a za Habsburka, jejich vzájemné vztahy se ocitly na bodu mrazu. Mezi oběma ženami panovala takřka nenávist.
Přeskočme nyní několik let. Pyšná Přemyslovna, které byly nabízeny nejrůznější sňatky a která všechny odmítala jako sobě nerovné, se konečně provdala. Osmnáctiletá dívka si vzala do postele vyjukaného čtrnáctiletého kluka, jménem Jan Lucemburský. Nový král byl zpočátku české šlechtě jenom pro smích, i když podle tehdejších měřítek byl již plnoletý.
Ucítili příležitost a pokoušeli se na vlastní pěst získat něco navíc a hlavně přízeň nezkušeného mladíka. Intriky a pomluvy se staly naprosto běžnými. Obětí těchto pomluv se stal na čas i šlechtic Jindřich z Lipé. Opravdu jenom na čas.
Mocné rody, které stály za ním, vypověděly králi poslušnost. Eliška Rejčka také přispěla. Mezi Jindřichem z Lipé a královnou vdovou přeskočila jiskra, která již nikdy neměla uhasnout. Nátlak na krále byl velmi účinný a ten byl nucen po půlroce pana Jindřicha z Týřova propustit. Stalo se to v dubnu 1316. Král měl naštěstí jiné myšlenky než na pomstu, protože o měsíc později Eliška porodila syna Václava, který při biřmování dostal jméno Karel, po svém strýci.
Eliška se konečně dočkala šťastného života. Vztahy s králem Janem se konečně urovnaly. V roce 1318 se odstěhovala na Moravu, kde pan Jindřich působil jako zemský hejtman. Pro město Brno byl její příchod požehnáním. Královnina věnná města byla bohatá.
O pět let později založila Eliška ženský cisterciácký klášter se špitálem na Starém Brně, baziliku Nanebevzetí Panny Marie a roku 1324 farní kostel svatého Vavřince v Brně – Komíně. Prožila klidných dvanáct let života, po boku milovaného muže. Když roku 1329 Jindřich z Lipé zemřel, (jak jinak než na den sv. Rufa) nechala jej pohřbít v kryptě nové baziliky. Po jeho boku se ocitla v roce 1335.
