Janu Lucemburskému, narozenému 10. srpna 1296, bylo 1. září 1310 v den svatby s českou princeznou Eliškou Přemyslovnou, dcerou českého krále Václava II., přesně 14 let a 21 dní. Nevěsta přišla na svět o 4,5 roku dříve, 20. ledna 1292, s tím si ale nikdo hlavu nelámal. Nakonec, první dítě tohoto královského páru, Markéta Lucemburská, se narodila 8. července 1313, tedy počata musela být asi čtvrt roku po Janových 16. narozeninách. Život ve středověku byl podstatně nejistější, než dnes, a tak nebylo na co čekat a s čím otálet.
V případě tohoto páru šlo pochopitelně o sňatek politický. Vzešel z iniciativy české šlechty, nespojené s vládou stávajícího českého krále Jindřicha Korutanského. Ten na český trůn nastoupil po zavraždění dědice českého trůnu Václava III., syna Václava II., a to jako manžel Anny Přemyslovny, dcery Václava II. a sestry Václava III. Eliška Přemyslovna, se kterou se oženil Jan Lucemburský, byla další dcerou Václava II.
Česká šlechta měla Jindřichu Korutanskému za zlé především to, že se nedostatečně věnoval svým vladařským povinnostem. V zemi začalo časem docházet k nepokojům, prakticky až k anarchii, a dokonce k ozbrojeným střetům měšťanů a šlechty s královskými vojáky ze Saska, které si Jindřich Korutanský povolal za této situace na pomoc.
Česká šlechta se proto dohodla s tehdy panujícím římským císařem Jindřichem VII. Lucemburským, že se jeho syn, Jan Lucemburský ožení s Eliškou Přemyslovnou a stane se českým králem. Jindřich Korutanský se o těchto plánech dozvěděl a aby se udržel na trůnu, povolal na pomoc do Prahy další vojsko z Korutan a Bavor. Jana Lucemburského a jeho manželku Elišku Přemyslovnu na druhé straně doprovázeli na cestě do Prahy zkušení rádcové a zejména vojenský doprovod, celkem asi na 3000 vojáků. To však Jindřicha Korutanského nezastrašilo a rozhodl se v Praze na českém trůnu setrvat.
Budoucí mladičký král Jan Lucemburský s doprovodem přebrodil 1. listopadu 1310 řeku Ohři, avšak nikoli beze ztrát. Požádal proto pražského biskupa, v té době v Roudnici, o pomoc a biskup se k němu osobně připojil i s velkým vojskem. 19. začali král s biskupem dobývat Kutnou Horu, pro své bohaté stříbrné doly druhé nejdůležitější město v Českém království. Když toho roku nastala opět velmi tuhá a mrazivá zima a další obléhání Kutné Hory by znamenalo ztráty na životech Janových vojáků, rozhodl se král od města odtáhnout a ubytovat se v Kolíně. Kolínští měšťané však jeho žádosti o vpuštění do města prozatím nevyhověli s tím, že záleží na tom, co udělá Praha. Jinými slovy, že král musí nejdřív vejít do Prahy. Tam se už chystal k obraně Jindřich Korutanský.
Jan Lucemburský neměl tak veliké vojsko, aby mohl úspěšně dobýt město přímým útokem, postupně ale v Čechách i přímo v Praze získával další a další spojence z řad šlechty a měšťanů. Královi pražští spojenci se tajně domluvili s Janem Lucemburským tak, že až zazní zvon z Týnského chrámu, má se svým vojskem vyjít směrem k městu. Když zvon zazní ještě jednou, má začít dobývat město. Situace v Janově táboře se mezitím stále zhoršovala, díky mrazům nesmírně strádali lidé i zvířaty. Přebývali ve stanech a boudách a pro nedostatek dřeva si nemohli ani zatopit a ohřát se. Královo vojsko ztratilo také mnoho koní poražených kvůli omrzlinám, začal se projevovat nedostatek potravy a píce.
Hned druhý den po této tajné úmluvě, 3. prosince 1310, se ozbrojení přívrženci krále Jana shromáždili ve městě a kolem půl druhé zaznělo tolik očekávané znamení zvonu. Janovo vojsko se hned vydalo k hradbám města, ale ty zatím pevně drželo v rukách Jindřichovo vojsko a útoky na město zdatně odráželo. Nakonec rytíři pražského biskupa dokázali proniknout nejméně chráněnou branou, zřejmě bránou u sv. Františka, do města a postupně dobyli Staré Město a posléze královo vojsko obsadilo i celou Prahu.
Zanedlouho, 6. prosince 1310, se konal královský veřejný soud s Jindřichovými hlavním spojenci. Někteří z nich byli potrestáni ztrátou majetku nebo vězením. Českým králem se Jan Lucemburský stal korunovací 7. února 1311 a brzy poté svolal do Prahy české stavy, přijal od nich přísahu věrnosti a vydal výnos, v němž stvrdil všechna jejich práva. Dále přislíbil, že bude svolávat vojsko jedině k obraně zemských hranic, nebude vybírat daně bez povolení zemského sněmu a nebude obsazovat úřady cizinci, což ovšem v řadě případů nedodržel.
Sesazený král Jindřich Korutanský směl v noci 9. prosince 1310 opustit se svou ženou Annou Přemyslovnou a služebnictvem tajně Prahu, avšak na útěku byl přepaden a oloupen svým dřívějším spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka. Nakonec se šťastně i s chotí dostal do Korutan, kde později Anna Přemyslovna jako bezdětná zemřela. Vévoda se oženil ještě dvakrát, s Adlétou Brunšvickou a Beatrix Savojskou a dožil se požehnaného věku sedmdesáti let, až náhle zemřel roku 1225 na záchvat mrtvice. Na titulu českého, a také polského, krále lpěl tak, že oba ve své korespondenci používal do konce života. Jeho dcera z druhého manželství, Markéta, zvaná Pyskatá (Maultasch), se roku 1330 provdala za Jana Jindřicha, druhorozeného syna českého krále Jana Lucemburského.
Za čtrnáctiletým českým králem pochopitelně stál jeho otec, mocný římský císař Jindřich VII., od něhož si česká šlechta slibovala lepší úroveň poměrů v zemi. Císař však již roku 1313, když bylo Janovi 17 let, nečekaně zemřel na malárii. Během dalších pěti let Jan Lucemburský kvůli neustálým rozepřím s českými šlechtici na řešení vnitřních poměrů českého království rezignoval. Mnohem raději, než v Čechách pobýval ve Francii a Lucembursku, takže si vysloužil přídomek „král cizinec“. I tak ale pro české království vydobyl významné územní zisky, a především nám dal jako nástupce svého syna Karla IV.
