Dostát svému rodovému heslu „Já sloužím“ a pomoci svým spojencům v bitvě proti Anglii. Situace to nebyla jednoduchá. Po vymření dynastie Kapetovců, když roku 1328 zemřel francouzský král Karel IV. Sličný, se uvolnil francouzský trůn. Králem se stal Filip VI. z Valois, ovšem na tentýž titul si díky původu své matky dělal nárok i anglický král Eduard III., v jehož vlastnictví byla tehdy i část Francie (vévodství Guyenne).
Toto vévodství Filip VI. nyní obsadil a Eduardovi III. nezbylo, než se ho pokusit dobýt zpátky. Začátkem léta 1346 se proto vylodil v Normandii se 4000 rytíři a 10000 lučištníky a uprostřed srpna postoupil až do blízkosti Paříže. V té době již sebral potřebné vojsko i francouzský král a chystal se Angličany definitivně vyhnat z Francie. Začala tzv. stoletá válka.
Francouzům se v ní nejprve dařilo. Začali skutečně Angličany vytlačovat směrem k moři a ti, s francouzskou přesilou v zádech, zdárně přebrodili řeku Sommu. Dál už ale ustupovat nemínili a 25. srpna 1346 se rozmístili v polích na západním okraji Kresčaku na mírně se zvedající pláni chráněné vzadu lesem a na jihu řekou Maye. Francouzský král usoudil, že Angličané s ním hodlají svést bitvu, což ho rozradostnilo, protože věřil ve své jasné vítězství. 26. srpna proto zahájil přesun svých vojsk směrem k protivníkovi a bitvu naplánoval na 27. srpna.
Když pak Francouzi uviděli Angličany, nedali se jednotliví velitelé už udržet a pozdě odpoledne Filip VI. dal za této situace povel k zahájení bitvy. K tomu přišla silná bouřka, po níž se vyjasnilo. Slunce v zádech měli Angličané a jejich lučištníci se silnými, tzv. velšskými luky bezpečně zmasakrovali první sled francouzské armády, janovské střelce. Přes ně začal útočit druhý francouzský sled, těžká jízda, kterou opět masakrovali angličtí lučištníci, jejichž střely byly schopné prorazit i brnění rytířů. Francouzští rytíři navíc ještě začali pobíjet janovské střelce za jejich domnělou zbabělost či zradu. Neuvědomili si, že kuše střílejí pomaleji a ne tak daleko jako luky, navíc střelbu z nich komplikovaly tětivy, mokré po dešti.
Do toho vyrazil se svými oddíly syn anglického krále, Eduard z Woodstocku a princ z Walesu, podle barvy brnění zvaný Černý princ, a začala nejprudší část bitvy. Filip VI. nasadil poslední zálohy, totéž učinil Eduard III. I když francouzští rytíři podnikli na anglické postavení celkem patnáct útoků, z toho poslední až po setmění, nedokázali ho dobýt. Méně početní Angličané nakonec zvítězili a zdrcený francouzský král opustil pozdě večer bojiště. Porážka u Kresčaku znamenala pro Francii katastrofu, protože na bojišti padl „výkvět francouzského rytířstva“, odhadem na 1500 šlechticů, a 15 000 pěšáků. Angličané, kteří ztratili jen asi 150 až 1000 mužů, prchající Francouze nepronásledovali, jinak by byla jejich porážka ještě drtivější.
Angličané nabyli sebevědomí a po dlouhém obléhání dobyli následujícího roku přístav Calais, který potom drželi více než 200 let. Téhož roku byl potom uzavřen mír mezi Anglií a Francií, který trval osm let. Tím tzv. Stoletá válka přešla do jedné ze svých klidnějších fází. Celkem však trvala 116 let a skončila roku 1453, kdy z francouzských území Angličané drželi už jen přístav Calais a Normanské ostrovy. Dalších bojů ve Francii se vzdali, protože v Anglii právě propukla pro ně důležitější a zásadnější Válka růží.
V bitvě u Kresčaku padl český král Jan Lucemburský, který přispěchal francouzskému králi na pomoc i se svým synem Karlem a 500 rytíři. Když Jan Lucemburský slyšel, že se bitva vyvíjí nepříznivě, požádal své nejvěrnější rytíře, aby ho dovedli do bitvy tak, aby „mohl zasadit ránu mečem“. Rytíři jeho přání splnili, přivázali králova koně mezi svoje a vjeli do bitvy, kde všichni padli. Karlovi se podařilo od bitevní vřavy odpoutat jen s menším zraněním, další rány utržil druhý den při střetu s méně početným nepřátelským oddílem. Již 7. září 1346 však dorazil do Lucemburska, aby zařídil otcův pohřeb.
Bitva u Kresčaku bývá někdy vzhledem k novým bojovým taktikám a zbraním, které zde byly uplatněny, považována za „začátek konce rytířství“.
