Po několika letech příprav právě vrcholí právní bitva o podobu takzvaného dětského certifikátu, který by měl zamezit sexuálním zločincům pracovat s dětmi.
Díky němu by ředitelům škol a dalších zařízení, kde se věnují nejmenším, bylo hned jasné, s kým mají tu čest a koho rozhodně nepřijmout. Vzpomínám si, že když u nás na základce vypukl skandál kvůli tělocvikáři „ošahávajícímu“ malé holčičky, s ostudou ho ze školy vyhodili. Bylo to malé městečko, kde se všichni znali, a zejména pro jeho manželku to bylo velice nepříjemné, protože chudák musela „chodit kanálama“. S tímto učitelem jsem se pak setkala o několik let později ve větším městě, kam jsme se přestěhovali. Opět učil. Obě místa od sebe dělí sto kilometrů, takže jeho „špinavé tajemství“ zůstalo v minulosti.
Jestli se skutečně napravil, nebo si jen dával větší pozor, se už asi nikdy nedozvíme. Ale před nedávnem zemřel a nekrolog otištěný v místních novinách o něm psal jen v superlativech a s výrazem díků za jeho nesobeckou a neúnavnou práci s mládeží. Až to připomínalo ten starý vtip, který se ptá, jaký je rozdíl mezi pedagogem a pedofilem. A odpověď zní, že pedofil má děti rád doopravdy.
Chápu, že nikdo nechce, aby se kolem jeho dětí motali lidé, kteří jsou k nim sexuálně přitahovaní a kteří jim mohou během pár minut zničit dětství a možná i celý život. Takže osobně se zákazem činnosti s dětmi pro sexuální násilníky určitě souhlasím. Zároveň ale nepřestávám věřit, že každý se může napravit. Proto souhlasím i s Markem Bendou (ODS), že doživotní zákaz pro všechny je příliš drsný a že je potřeba rozlišovat, čeho se kdo dopustil, a podle toho pak mít možnost dát zákaz i na kratší dobu. Co myslíte?
Zdroj: autorský text
